|
|
 Co se skrývá za „nezištnou“ pomocí?
Také občas podumáte, zda „rozvojové“ peníze zasílané do Afriky
pro zlepšení tamních životních podmínek, mají nějaký reálný
dopad? Dokumentarista Ivo Bystřičan se ve snímku Doba měděná
(3. 3., ČT2, 23.35) vypravil do Zambie, země převážně
křesťanské (byť věřící svou víru více skandují v písních a své
domy zaplavují Ježíšovými portréty, než že by ji ztišeně
prožívali), jejímž důležitým vývozním artiklem je hlavně
měděná ruda. Když tamní vláda měďné doly zprivatizovala a
prodala novým majitelům sídlícím jednak ve Švýcarsku, jednak v
Kanadě, slibovala si od toho prosperitu celé těžařské oblasti.
Doba měděná ovšem zaznamenává pravý opak – veškeré zisky
plynou do zahraničí, nové vlastníky, kteří dokonce získávají
velkorysé dotace Evropské investiční banky, ani v nejmenším
nezajímá situace tamního obyvatelstva, zbídačovaného masivním
propuštěním ze zaměstnání. Sledují jediné: co největší zisk.
Svůj vlastní. Takže je nezajímá stav silnic zničených jejich
nákladními auty ani osud zraněných, práce neschopných horníků,
kteří zůstanou bez jakékoli finanční podpory.
Bystřičan spolu s kameramanem Jiří Málkem pobyl v Zambii pouhé
dva týdny, během té doby natočili početná svědectví o chudobě
a beznaději tamního obyvatelstva, které zprivatizované doly
připravili i o poslední jakkoli chabé jistoty. Spatříme, jak
hloučky dětí provizorně vyspravují rozbitou vozovku, jak
propuštění horníci sbírají vzácný kov v již opuštěných
lokalitách, kde se přestalo těžit, ale přesto jsou ostřelováni
tamními důlními hlídkami. Režisér rozmlouvá s řadou horníků,
také s odborovým předákem, kteří možná až příliš alibisticky
poukazují na páchaná bezpráví, ale také na vlastní bezmoc.
Přes všechnu snahu však snímek zachycuje jen jednu stranu
reality: navzdory mnoha pokusům proniknout k majitelům dolů
tvůrci nikdy nikoho nezastihnou, dokonce ani tiskového
mluvčího, věčně prý zaneprázdněného. Vyvrcholení se však
odehrává jinde – v Lucembursku, v sídle Evropské investiční
banky, jejímž představitelům, nerudným a podezíravým, režisér
promítl pořízené materiály a žádal je o stanovisko. Dověděl
se, že filmu schází vyváženost: vždyť tam chybí vyjádření
druhé strany, zástupců měďařské společnosti, kteří ovšem
odmítli jakkoli komunikovat. Navíc bankéři vyrukovali s
číselnými propočty a grafy, přesvědčeni, že i zambijskému
obyvatelstvu se zvyšuje životní úroveň, ačkoli jim film
dokazoval nesmyslnost takového názoru. Víra v šalebnou
průkaznost čísel i ve vlastní neomylnost se tu zdá být
všudepřítomná...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
