|
|
 Meda
Mládková,
sběratelka umění
Paní Medo, co je pro vás v této chvíli tou nejdůležitější věcí
na světě?
Zvířata. Jejich ochrana. To je nyní to, čím žiju, je to účel
mého života. Své peníze dávám, kam jen můžu, abych potřebným
zvířatům prospěla.
To je hodně překvapivé, když se celý život zabýváte výtvarným
uměním. Objevila jste Františka Kupku, nakupujete obrazy. Koho
jiného se zeptat na to, jak se tvoří cena uměleckého díla…
Cenu utváří popularita autora díla. V současné době letí
nahoru právě Kupka. Někdy jsou ceny objektivní, jindy
subjektivní. Mnohdy ceny nečekaně spadnou dolů. Autor většinou
čeká celý život, až se jeho díla budou kupovat za vysoké
částky. Většina umělců se však této chvíle nedočká.
Nezdají se vám ceny obrazů nehorázné až nemravné? Jaké důvody
vedou lidi k tomu, aby ukládali horentní sumy do umění?
Ano, to je pravda. Jenže tomu se nedá v aukci zabránit. Jsou
však tací, kteří obrazy opravdu milují. Stejně jako já! Mě
musí obrazy přímo vzrušovat. Co mě nevzrušuje, to mě absolutně
nezajímá. A já jsem měla a mám štěstí, že to, co se líbí a
vzrušuje mě, a navíc to vlastním, jsou momentálně ty nejlepší
věci v Česku. Ale pak jsou také lidé – spekulanti, kteří
kalkulují. Kupka je právě nyní předmětem spekulací. Kupka se
už prosadil, ten nemůže jít s cenou dolů.
Setkáváte se často s falzifikáty?
Každý týden posílám někoho do Národní galerie, aby tam
zjistili podle barvy, zda je dílo opravdu Kupkovo. Rozlišit se
dají snad jen chemickým rozborem barev, který určí, jestli
použité barvy opravdu v dané době kolem vzniku obrazu
existovaly. Jenže dnes plagiátoři nakoupí staré obrazy a
použijí z nich znovu barvy, které rozmíchají – a s nimi
pracují. Jsou to pak velké problémy. Skoro vždy se falzum
podaří usvědčit. Skoro vždycky... Není to ale hned. Já osobně
již mám pro pravost obrazů vypěstovaný cit. Přesto je vždy
hlavní chemická zkouška barev.
Proč malíři, kteří dokážou udělat naprosto věrnou kopii
některého mistra, netvoří sami svoje originály, když jsou v
technice tak dobří?
Asi proto, že nejsou tak dobří. Falza dělají švindlíři, kterým
jde o kšeft, ne o opravdové tvoření. Dobrý malíř vždy chce,
aby jeho dílo s jeho nápadem vyniklo pod jeho jménem.
Znáte odpověď na otázku, proč někdo touží mít doma ukradené
dílo, když se s ním stejně nemůže nikomu pochlubit?
Přemýšlela jsem o tom mnohokrát a nechápu to. Myslím, že se
obrazy často kradou kvůli pojišťovacím podvodům.
Kdo určuje, co je kvalitní a co není, co má cenu a co ji nemá?
Doba a náhoda. Nebýt mě, nebyl by dnes ani Kupka tím, čím je.
František Kupka mně zemřel v náručí a já, než vydechnul
naposledy, jsem mu slíbila, že udělám všechno pro to, aby jeho
dílo bylo objeveno a po právu doceněno.
Tomu jste tedy dostála!
Nejdříve jsem chodila s katalogem Kupkových děl po galeriích,
navštěvovala jsem jejich ředitele. Neměli však zájem.
Vytrvalostí a urputností jsem uspěla až u svého profesora
umění. Po smrti Kupky nastal najednou obrat a galerie se
začaly na Kupku vrhat. Tenkrát jsme s manželem ještě neměli
peníze, ale dělali jsme všechno možné, abychom si mohli Kupku
pořídit také. Byli jsme ve spojení s paní Kupkovou. Ona se
však tenkrát rozhodla, že bude prodávat pouze do muzeí. Muzea
ale v té době ještě zájem neměla. Vzpomínám si, jak v těchto
začátcích přijel nakoupit i ředitel galerie z Anglie. Vybral
si Dívku na kameni. Naprostá neznalost, protože Kupka byl
abstraktní malíř, v tom je jeho výpověď. Tehdy koupil Kupkovy
obrazy také prezident Beneš, ale byly schovány před světem ve
sklepě, nesměly se ukazovat, neboť Kupka žil ve Francii a
nikdo za ním z Československa nesměl jezdit. Jenže tenkrát ani
Francouzi Kupku nechtěli. Měli svého Jacquese Villona. A kde
je dnes Kupka a kde Villon?
Jak důležitý je pro obraz rám?
Vůbec. Plátno musí promlouvat samo. Nyní však sama hledám ten
správný rám pro Kupkův obraz tančící dívky. Tímto obrazem
začala Kupkova i moje kariéra. Zarámovat ho plánuji jen proto,
abych toto dílo vyzdvihla mezi ostatními. Osobně nemám rámy
ráda. Už proto, že podléhají módě.
Občas někde zazní názor, že všechna stěžejní hudba již byla
napsána. Dá se to tvrdit také o výtvarném umění?
Takový názor nesdílím. Každá doba přináší své umění, umělci se
v každé době vyjadřují jinými prostředky.
Myslíte si, že nás budoucnost obdaří novým malířským stylem?
Já pevně doufám, že ano. Výtvarné umění a vlastně všechno
umění je vždy ovlivněné dobou. Umění v komunismu mělo také svá
specifika. Výtvarník se nenarodil v lese, utváří ho jeho
předchůdci a doba, ve které žije a tvoří.
Sledujete, jak se vyvíjejí sbírky v pražské Národní galerii?
Líbil se vám směr, který udával Milan Knížák?
Pan Knížák žádný směr této instituci neudával. On byl pro
Národní galerii neštěstím. Nakupoval do státních sbírek svoje
díla a díla svých kamarádů. Naprosto nepřípustné chování! V
době, kdy byl Václav Klaus předsedou vlády, jsem ho považovala
za přítele, stýkala jsem se i s Livií Klausovou. Jenže pak se
mi začali nápadně vyhýbat. Asi po roce jsem se Václava Klause
zeptala, co se děje, proč ještě nenavštívil Sovovy mlýny. A
tehdy mě strašně urazil, protože mi řekl, že ho mrzí, jakým
způsobem jsem Sovovy mlýny získala! Dodnes upřímně lituji, že
jsem mu tenkrát nedala facku. A za tím vším stál právě Knížák,
kamarád Klause, který se mě z umělecké žárlivosti a lidské
nepřejícnosti snažil očernit. To Pavel Dostál, tehdejší
ministr kultury, mně na rovinu řekl, že zakázal Knížákovi, aby
se pletl do jeho spolupráce se mnou.
V jakém stavu jsou tedy nyní sbírky v Národní galerii?
V zoufalém! Lituji ministryni Alenu Hanákovou, která má to
podivné dědictví nyní ve správě. Já osobně bych okamžitě
povolala do čela Národní galerie Jiřího Fajta (historik umění,
bývalý ředitel Starých sbírek NG – pozn. red.). Proto jsem
zavolala současnému řediteli Národní galerie Vladimíru Röslovi
a řekla mu zcela otevřeně, protože já nikdy nic nedělám za
zády, že bych chtěla, aby na jeho místě seděl pan Fajt,
protože on dělá naprosto skvělé výstavy na světové úrovni,
které jsem nikde ve světě nezažila. Taková Europa Jagellonica
v Kutné Hoře... Ano, výpůjčky a pojištění stálo moc peněz, ale
efekt je opravdu senzační. Před Fajtovou výstavou české gotiky
v New Yorku si lidé doslova sedli na zadek. A já bych si moc
přála, aby všichni Češi byli zase hrdí na svoji vlast.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Martin Pekárek
Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, které vychází 19. 2. |
