|
|
 Starý
Renthaus
Mně se po něm nestýská, ale uznejte sami, že byste také měli
všelijaké pocity, kdyby dům, ve kterém jste bydleli třicet
let, byl najednou denně v televizních zprávách, protože tam
teď úřaduje Miloš Zeman. Napoprvé jsem si ani nebyl jist,
jestli je to ono, a pak jsem si vzpomněl, jak si novináři při
volbách stěžovali, že tam pro práci měli málo prostoru. No aby
neměli, když jim byla vymezena chodba, kde jsme hrávali
ping-pong a celá léta jsme nadávali na totéž!
Proti volebnímu klání, mimochodem, byly naše pingpongové
zápasy skutečnými dramaty ze života. Nad jedním sousedem jsem
asi rok vždycky tak o dva tři míčky vyhrával, a přestože jsme
byli úplně vyrovnaní, nikdy se mu to nepodařilo zlomit. Býval
by nevyhrál, ani kdyby tehdy měl kolem sebe štáb s mou
jmenovkyní Burianovou. Také samozřejmě proto, že stolní tenis
je sportem gentlemanským, velmi špatně se v něm podvádí a
faulovat se nedá, ledaže byste hráli obíhačku a někomu
nasadili stoličku... Jenže na obíhačku na naší chodbě nebylo
místo.
Kdyby se volby konaly v létě, měli by to novináři lepší,
protože za vstupní chodbou je velký dvorek s krásným výhledem
na Prahu a na Strahovský klášter. Tam se dal hrát i fotbal
nebo hokej s míčkem. Jedna teta, co mě měla na starosti, když
mi bylo asi deset, tam jednou v zápalu boje rozbila mičudou
okno. Až do sedmdesátých let jsme se pyšnili tím, že máme na
dvorku sochu svatého Jana. Pak ji někdo ukradl, zřejmě podle
hesla Kdo nekrade, okrádá rodinu, a zůstala po ní jen plechová
budka.
Tomuhle domu v Loretánské ulici číslo třináct se říkalo Starý
Renthaus a kdysi stával jen pár metrů od Hradčanské brány.
Jeho historie je stará a spletitá, a i ve dvacátém století se
tam děly věci. V prvním patře bydlela Alice Masaryková a
starší sousedé s láskou vzpomínali, jak za ní občas chodil
bratr Jan ve – zdvořile řečeno – podroušeném stavu. Přesně v
těch prostorách teď sídlí budoucí prezident.
Když jsme se do Starého Renthausu začátkem padesátých let
nastěhovali, zařídil si otec postupně velkou pracovnu s
výhledem na Prahu a napsal tam spoustu dobré hudby – třeba
Operu z pouti nebo melodram podle Evžena Oněgina. Když umřel,
neměli jsme už na tuhle část bytu peníze, a tak se tam
nastěhovali úředníci z vedlejších kanceláří Společnosti pro
mezinárodní styky, jejíž název, jak jsem v pubertě rád říkal,
zněl slibně, ale skutečnost byla šedivá. Nebyla to ovšem tak
úplně pravda, v šedesátých letech navštívil činovníky
společnosti třeba Jean-Paul Sartre a v další dekádě budoucí
americký prezident Richard Nixon. Sousedovic Honza se pak
dlouho vychloubal, že Nixon byl u nich na záchodě.
Ten dům má tajemná zákoutí, která vznikala různými
přestavbami, tajné chodby, které prý vedou až pod Hrad,
podivnou atmosféru. Navíc v něm straší a jsou tam také
nebezpečné točité schody. To jen aby ochranka věděla, že tam
nebude mít jednoduchou práci...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
