|
|
 Ivan
Němec, publicista
Prolitá krev neodteče jen tak
Snad každý, kdo se literatuře věnoval hlouběji než jako pouhý
čtenář, poznal práci ruského literárního teoretika Viktora
Šklovského (1893–1984), jehož dílo Teorie prózy (1925, česky
1933) významně ovlivnilo postupy literárněvědných analýz u nás
i ve světě. Jeho soubor studií, představující jeden
z nejvyhraněnějších projevů ruské formální školy, měl zásadní
vliv na rozvoj strukturalismu, jenž se ale rozcházel s
marxisticky zúženým chápáním rozboru literárního díla.
Představitelé strukturalismu byli podrobováni ideologické
kritice a na své cestě se nevyhnuli ústupkům.
Život plný komplikací však zažíval Viktor Šklovskij daleko
dříve, než se stal světovou osobností v oboru literární
teorie. Svědčí o tom jeho vzpomínková kniha Sentimentální
cesta, která od svého prvního překladu (1932, B. Mathesius)
vyšla v češtině teprve podruhé (2011, Petr Šimák). Je třeba
vyslovit uznání dramaturgii stanice Vltava, že z tohoto
nepříliš známého díla připravilo dvanáctidílnou četbu, která
svou poutavostí, dramaturgickou objevností, pečlivým
zpracováním (Eva Willigová) a výbornou interpretací (Ivan
Řezáč) určitě neupadne v zapomenutí.
Sentimentální cesta je hrůzným svědectvím o situaci v Rusku
v letech 1917–1922, kterou autor zažil na vlastní kůži. Jeho
vojenská pouť začala ještě v carské armádě; v Petrohradě
prožil únorovou „buržoasní“ revoluci a nadýchal se ovzduší
připravované revoluce „socialistické“. Pak prošel jihozápadní
frontou v Haliči, zažil rozklad armády v Persii, byl svědkem
pogromů a masakrů mezi hladovějícími Kurdy. Nelze v krátkosti
podrobněji popsat další šílené zákruty jeho cesty, která
v roce 1918 vedla opět do Petrohradu, kde se stal členem
protibolševické organizace, pokračovala přechodem na Ukrajinu,
vstupem do Rudé armády, dalšími pletkami s protibolševickou
stranou, útěkem do Finska a emigrací do Berlína, kde v roce
1923 svou Sentimentální cestu vydal.
Šklovského kniha není historickým dokumentem, není reportáží
ani deníkem, i když je znaky těchto žánrů poznamenaná.
Autorovo vypravování je místy kusé, útržkovité, jsou v něm
asociační skoky, občas se v něm objeví i místa nejasná a
zatížená spoustou jmen, ale je to čtení navzdory své děsivosti
úchvatné. Šklovskij pracuje s detaily, otřesné obrazy kreslí
věcně, zdánlivě bez emocí – básnickým slovem vykreslí půvabnou
krajinu a naváže kontrastním obrazem čerstvě useknuté hlavy
ruského velitele, s níž si vesele hrají kurdské děti. Někdy se
autor svou hrůzyplnou deskripcí až zarazí a nedokončí ji: „Je
to příliš kruté, stydím se za to, co ruský národ poslal na
Kurdy.“
Tak, jak nebylo lehké pro Evu Willigovou, aby se při přípravě
četby „proškrtala“ čtyřsetstránkovým dílem, aniž by porušila
jeho poetiku, nebylo ani jednoduché prózu interpretačně
uchopit. Ivanu Řezáčovi se to pod režijním vedením Ivana Chrze
podařilo skvěle. Jeho živá četba svědčí o tom, že je svou
výpovědí plně vnitřně zaujatý, takže dokáže vzbudit představy
a vytvořit příslušnou atmosféru bez jakýchkoliv laciných
mluvních prostředků. Řeknu-li, že ví, o čem mluví, vypadá to
jako otřískaná fráze, leč při některých rozhlasových četbách
to bohužel nebývá v poslední době běžné. |
