|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Něco o po-hádkových lidech…
Tak jsem se, milí čtenáři, zase po roce pročítal haldou
literárních prací, jež nám uchazeči o studium posílají v
naději, že skrze ně rozeznáme dostatečnou míru talentu, který
pak na naší škole bude – jsa kultivován a usměrňován – už
jenom růst a košatět. Je vždy zajímavé dozvědět se, co si ti
-náctiletí a o něco starší myslí, zvláště pak dojemným se jeví
být to, co soudí o nás, z jejich hlediska starých lidech. Ať
se totiž současný duch doby nad dřívější pomyšlení projevuje
sobectvím, egoismem, absencí sociálního vědomí a cítění, v
textech literárních či dramatických se ani mladý autor,
takovou dobou od narození formovaný, bez důsledného vciťování
do duše svých postav, bez nutné míry empatie s jejich životy
neobejde. Vystoupit alespoň po dobu tvůrčího vzepětí ze sebe
sama je přímo povinností, a to nejen s přihlédnutím k rozdílům
generačním. I když je autorem nezkušený mladík, je mu
zapotřebí vcítit se třeba i do zralých ženských postav, ba i
ten příslušník příslovečné zlaté mládeže je nucen jaksi z
vyšších pohnutek pokusit se nakouknout do světem ponížené duše
třeba takového bezdomovce, chce-li, aby mu jeho postava ve
vyfabulovaném příběhu dramaticky zahrála.
A tak jsem se dozvěděl ledacos zajímavého o nás starých, tedy
o těch, jejichž věk mladí autoři umisťují někam mezi
čtyřicítku a smrt. Jsou to venkoncem smutné figury,
nespolečenské, osamělé, rezignovavší, v lepším případě
skrývající nějaké tajemství, v horším případě má pak toto
tajemství podobu jakéhosi dávného provinění. Svou – literárně
nastíněnou – představu společenského bytí přitom považují za
objektivně skutečnou, jsou hotovi se o ni přít, což zjevně
odpovídá jejich dosavadní školní výchově. Rozevírání
příslovečných mezigeneračních nůžek způsobuje, že mladí si své
názory a celé názorové soustavy vytvářejí výhradně stykem se
sebou samými. Nevědí, jak žijí ti ostatní. Nezajímá je to.
Vědí jen, že oni sami jsou jiného názoru. A hádají se o jeho
kvalitativní prvenství. A rádi by jej zavedli jaksi plošně,
navzdory „těm jiným“.
Co mne se týče, hádám se nerad. Nemyslím, že by mne hádka kdy
přivedla ke změně názoru. Domnívám se totiž, že totéž platí i
o mých odpůrcích. Raději chodím, pozoruji lidské chování a
konání, naslouchám lidem. I v nedávných mrazech jsem se o
víkendech vydával na své oblíbené túry, alespoň po blízkých
zasněžených Brdech. Jsem právě tak ve věku, kdy se se mnou
jaksi samozřejmě (dnes by se řeklo: „nevyžádaně“) dávají do
hovoru podobně staří chlapíci. Překvapilo mne ale, že jsem i v
těch největších mrazech občas na takové natrefil ve starých
dřevěných, zdánlivě nevytopitelných trampských chajdách.
Jakkoli mohli svou „image“ připomínat bezdomovce, nebyli jimi,
jen si tu zjevně spokojeně samotařili. Jeden takový mi mezi
řečí prozradil, že je mu takhle líp než v Praze, kde je to
samá politika a jeden se musí immerwährend s někým o něco
hádat. Pomrkávám přitom otevřenými dvířky té stavbičky
dovnitř, elektrika žádná, zato nečekaně knížek na poličkách.
Ejhle, smysl života nachází svůj výraz rozličnými
prostředky... Jindy jsem zas projížděl vymrzlou krajinou
vyprázdněným autobusem v hřejivém dialogu s povídavým řidičem
mého věku. Je ale povídavost a povídavost. Tenhle člověk byl
nad pomyšlení vzdělaný a sečtělý, znalý i těch témat, jež
vedou mladí intelektuálové v pražských kavárnách. Jen mezi
svými obvyklými pasažéry zjevně nenacházel mnoho spřízněných
duší. Nedalo mi to, musel jsem se zeptat na jeho život. Dalo
se to čekat, studoval kdysi vysokou školu... Nedokončil, chtěl
pryč z města, nechtěl se prý v práci hádat. Do Prahy si občas
zajede jen na operu, tu miluje.
Můj ty smutku, říkám si, kdyby tak jen ti mladí rozumbradové
věděli, kdo je někdy, třeba i do těch jejich škol, vozí. Mohou
to být zrovna takoví lidé, kteří si podstatnou část života už
odžili, a přesto stále profilují, tříbí a vyhraňují svůj
názor, byť raději o samotě, bez vnucovaných konfrontací.
Nechtějí se hádat s těmi, kteří si svou pravdu, pohříchu
předčasně jednoznačnou, již nalezli. Či spíše osvojili. Když
už se raději vyhneme nepěknému slovu indoktrinace... |
