|
|
 Aspoň
jednu Mohnhauptovou...
Spisovatel Emil Hakl (1958) překvapil svou prozaickou novinkou
podobně jako před časem Miloš Urban. Jestliže román Praga
Piccola (2012) znamenal návrat k tradičnímu lineárnímu
vyprávění, zbavenému všech favoritních postupů i ozdob,
přejatých zejména z arzenálu brakové literatury a užitkovaných
s citem i gustem postmoderního tvůrce, pak Skutečná událost
(Argo, 2013) představuje trojjediného Hakla (autora, vypravěče
a hlavního hrdinu) v roli, jakou bychom od něj nejspíš
nečekali – jako muže činu. A to hned ve třech liniích,
respektive v kruzích, které se na různý způsob protínají a
doplňují.
V Pravidlech směšného chování (2010) jako by Hakl zatlačil své
literární alter ego, vyztužené neklamně autobiografickými rysy
v chování i v řeči, na samé existenciální dno – v závěrečné
kapitole hrdina putuje ad fontes, podniká jakousi rozlučkovou
plavbu s přízrakem mrtvého otce, aby ve finále zjistil, že
jediné, co mu nadále zbývá, je on sám. Ve Skutečné události
(názvem snad vzdáleně odkazující ke Klímově „Skutečné události
seběhnuvší se v Postmortalii“) je ale role trpná vystřídána
rolí činnou.
Samozřejmě že jen v mezích, které si autor-vypravěč-hrdina
definuje soustavně od povídkové prvotiny Konec světa (2000) –
i tentokrát je hlavní postava především citlivým a přesným
pozorovatelem každodenní městské reality (v její skutečné i
virtuální dimenzi), básnivě-ironickým komentátorem
mocensko-ekonomického diktátu, v jehož zajetí vegetuje moderní
„člověk“, respektive jeho zoufalá karikatura. V těchto
souvislostech ale nový Hakl ožívá, uvádí svůj literární život
do symbolického i reálného pohybu.
A to nejen v rovině obsahové, i po stránce formy. Skutečná
událost je vystavěna z devíti kapitol, žánrově oscilujících
mezi „trhanými“ lístky z deníku či blogu a takzvanými
„mezihrami“, portrétujícími spolu s hlavním hrdinou i další
klíčové postavy (v prvním případě šikovně prostřednictvím dvou
paralelně odvíjených monologických linií, střídajících ich- a
er-formu, přímou řeč a reflexi). Pokud jde o téma, tvoří
vnější rámec prózy dvojí cesta (byť „jen“ na autorské čtení do
norského Osla, poprvé nedlouho po tamější tragédii na ostrově
Utoya), vnitřní výplní jsou pak motivy lásky (k výrazně mladší
dívce řečené „Kájik“) a zejména revolty, vedoucí hrdinu až k
podílu na konkrétní akci (zamordování jistého soudce,
přisluhujícího zdejší exekutorské mafii). Takové nastavení je
vlastně od základu romantické: hrdina pro sebe nenárokuje
totiž nic menšího než svobodný, plnokrevný život, za který by
se nemusel stydět.
Podobné nároky měli zřejmě na zřeteli v počátcích svých
aktivit i členové západoněmecké Frakce Rudé armády – než se
jejich verbální revolta proti oživlým přízrakům německého
nacismu, opanujícím klíčové funkce v politice a zejména v
nadnárodním byznysu, zvrhla v sedmdesátých letech v sérii
vražd. Haklův hrdina konzumuje jejich osudy, podané knižně,
trochu pokoutně, ale soustavně a s jistou lačností, a snad i
obdivem. Životní „dílo“ Baadera, Ensslinové, Meinhofové a
spol. slouží ve Skutečné události jako podpůrná ideová plocha
pro jmenovaný čin. Konkrétním impulsem se pak stávají příhody
kamarádů Evžena & Pitvora, s nimiž vede Haklův hrdina
častokrát za různých okolností řeč: tomu prvnímu sebral
exekutor barák, matku toho druhého dohnal pro změnu
k sebevraždě. A tak se neurotické autorovo alter ego dopracuje
pozvolna k reakci: „Chtělo by to změnu. Malou, ale nevratnou.
Aspoň jednu Mohnhauptovou, aspoň jednoho Baadera.“ Načež
promění obecné fantazie, snované vesměs v bezpečí domova,
práce nebo hospody, v konkrétní akt pomsty (ostatně příbuzný
motiv najdeme už v románu Let čarodějnice, kde hrdina úvodem
pobodá člena ochranky v supermarketu).
Činy jsou sice slova silných, otázkou ale zůstává, k čemu má
podíl na jednom mordu Haklovu literární postavu postrčit, kam
ji má dovést – k dalším vraždám, jak předvedli členové RAF? A
následné kapitulaci? Jakou „malou, ale nevratnou“ změnu si
vlastně přát, a jakou očekávat? Těžká otázka. Naštěstí je
Skutečná událost navzdory názvu jenom fikcí. V rámci této
fikce je ale skutečnou událostí.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
