|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Radiodokument v rytmu waltzu
Uprostřed zimy zazněly na Vltavě dokumenty dvou žen, kterým
ještě nebylo třicet a jež spojuje i absolutorium evropské
školy rozhlasového dokumentu EBU Master School on Radio
Features.
Angličanka Katie Burningham, sebevědomá mladá dáma trochu
klame tělem, její hlavní devízou je zjevně velká empatie a
trpělivost. Slyšela jsem dva její dokumenty věnované starým
lidem a vždy osvědčila velké pochopení pro pomalý rytmus
života v pozdním věku a schopnost naslouchat útržkům vzpomínek
a drobným přáním. Nejinak je tomu v křehkém dokumentu Heel,
toe, step together (Pata, špička, přísun). Katie se v něm učí
tancovat s bývalým tanečním mistrem Bobem Hillem, osamělým
starým mužem, který se životem s bolavýma nohama už jen šourá,
promlouvá se svou mrtvou ženou, ale je schopen hry a nevídané
vitality ve chvílích, kdy může tancovat. Ty okamžiky prožívá
právě s Katie. Krátké uzavřené scény rámuje, sceluje a
povznáší hudba. Zní jako diegetický doprovod tanečních lekcí,
evokuje vzpomínky na válečná léta a šťastné manželství,
vytváří prostor, ve kterém Boba nic nebolí. O Katie nevíme
skoro nic, přesto je ve zvuku stále přítomna jako zosobnění
těch chvil, které stojí za to prožít a protančit.
Dokument je postaven na naprosté autenticitě, mikrodetailu s
důrazem na dech, blízkost tanečníků, nuance únavy v hlase.
Proto jeho české přetlumočení představuje docela problém. Pro
posluchače je těžké odezírat smysl řeči česky a emoci z
původní zvukové stopy anglicky. Jen proto, že dokument dobře
znám z originálu, dokázala jsem si spojit hlasy Marie Štípkové
a Jaroslava Satoranského s původním výrazem Katie a Billa.
Zrovna o hlasy totiž hodně jde. Bob Hill je v originální
nahrávce ještě o třináct let starší než jeho český dabér – a
to se pozná. Obrovský věkový rozdíl mezi špatně pohyblivým a
přitom vynikajícím tanečníkem a mladou, vitální a přitom
špatnou tanečnicí tvoří jeden z funkčních kontrapunktů pořadu,
který v českém přetlumočení spíše zanikl.
Trochu záhadou je pro mě dramaturgie večera, která záhy po
obrazovém, téměř filmově působivém a emočně silném britském
dokumentu nasadila pořad Evy Nachmilnerové Čistý řez. Portrét
patologa, soudního lékaře Radka Matlacha je spíše racionální
sondou do prostředí, kam se obvykle nikdo dobrovolně nevydá a
s nímž máme spojeny pocity paniky a ošklivosti. Rovněž zde
slyšíme výraznou zvukovou stopu, naraci vystavěnou především
na střihu scén, přítomná je i paralelní vyprávěcí linie s
pohádkou o kohoutkovi a slepičce. Autorská ambice se v tomto
případě snaží prostřednictvím obrazu odosobněného lidského
těla jako zkoumaného materiálu na pitevním stole vyjádřit
metaforu nezdravého fungování naší společnosti, v níž i
očividné zločiny končí bez trestu a chybí vůle k nápravě
společenského organismu.
Oba dokumenty obstojí samy o sobě, první je silný emočně,
druhý nárokuje intelektuální posluchačské zapojení. První si
chci „dožít“ a nechat v sobě doznít všechny obrazy. Druhý
dokument ve mě naopak vyvolává potřebu diskutovat, přála bych
si hosta ve studiu a třeba ve stylu Čajovny, neinvestigativně,
ale spíše formou rozpravy dopovědět, co dokumentární sonda
načala. Snahu naplnit hodinovou stopáž cyklu Radiodokument
vnímám tedy v tomto případě spíše v neprospěch uvedených
pořadů. |
