|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Růst bez konce?
Růst je zaklínací formulí moderního světa. Čím vyšší, čím
větší, čím mohutnější, tím lepší, je jednoduchý metr, kterým
mnoho z nás bezděčně měří svět kolem sebe. Růst se stal
synonymem pro pokrok, modernost, rozvoj, blahobyt. A ideu
růstu nejlépe prezentují mamutí projekty, velké stavby, prostě
všechno, co je velké a odpovídá technickému rozumu naší
epochy. Co je zdravé, prostě roste, ať už jde o město, počet
jeho obyvatel, obchod, průmyslový podnik, nebo o člověka,
jehož růst se měří pozicí, které dosáhl, a penězi, které
vydělá. I my máme ve svém individuálním životě stoupat stále –
no přece výš. Odkud se ale vlastně vzala ta aplikace pojmů
nahoře a dole na lidský život, jako kdyby v něm šlo o lezení
po žebříku? Jistě, politikové nás denně přesvědčují, ba
zapřísahají, že bez hospodářského růstu, nedosáhneme žádoucího
blahobytu ani plné zaměstnanosti. V jejich ústech se růst
stává jakousi novou formou spasení. Jen jedno se smí v rámci
všeobecného růstu snižovat: výrobní náklady, při nichž ovšem
největší položku hrají platy. Ty růst nemusí, naopak, ty se,
právě v zájmu růstu, mohou i snižovat. Tomu se ovšem říká
racionalizace, která podle ekonomů je jeho podmínkou. Tak jak
to s tím růstem vlastně je?
Ale copak nám růst stále nepředvádí i příroda? Copak v ní
všechno také stále neroste? Jen se trochu oteplí, už začnou ze
země vyrážet zelené výhonky sněženek. A tak to jde dál celý
rok. Možná že jsme myšlenku růstu skutečně odkoukali od
přírody i od své vlastní zkušenosti dětství a mládí. I my máme
za sebou proces růstu. Ale pozor, růst v přírodě je jiný typ
růstu než nějakého technického díla. Je to růst, který je
součástí cyklu, k němuž patří zrození, zrání a – smrt. Je to
růst cyklický, který se na konci vrací na svůj počátek,
zatímco růst, jak si jej představuje naše moderní civilizace,
je růst lineární. Je to ta neustále stoupající linie, jak ji
známe z nesčetných grafických znázornění, která jako by rostla
až do nekonečna, jako by neznala žádnou hranici, jako by svým
neustálým růstem chtěla popřít kategorii konečnosti. Je ovšem
otázka, jaký růst nám ta která křivka právě ukazuje. Naši
němečtí sousedé právě dělají trojnásobnou nepříjemnou
zkušenost s tím, že růst může znamenat i růst nákladů na
mamutí projekty, které politikové ještě před nedávnem
euforicky velebili jako milníky jedenadvacátého století. První
hořkou zkušenost tohoto typu udělalo a stále ještě dělá město
Hamburk s prestižní stavbou Labské filharmonie, která se měla
stát divem koncertního sálu s nejlepší akustikou na světě.
V roce 2005 měla tato vizitka nového Hamburku město přijít na
sedmdesát sedm milionů eur. Během stavebních prací se díky
řadě nedostatků v plánování náklady vyšplhaly na 575 milionů a
práce na stavbě už rok stojí. V nové smlouvě se město Hamburk
zavázalo doplatit částku dvě stě milionů eur a firma Hochtief,
která stavbu provádí, si vymohla, že za kvalitu akustiky
v koncertním sále ručit nebude. Už dnes se ví, že dostavěná
budova si na sebe nikdy nevydělá.
Také stavba letiště Berlín-Branibory byla označována za
historickou stavbu. Nové mamutí letiště mělo být otevřeno
v roce 2011 a stát 620 milionů eur. Mezitím se náklady díky
řadě technických opomenutí vyšplhaly na dvojnásobek – na 1,2
miliardy eur. Termín otevření se mezitím třikrát posunul a
podle dnešních odhadů to bude nejdřív v roce 2015. O jeho
rentabilitě a kapacitě se pochybuje už dnes. Třetím prestižním
projektem století mělo být přeložení stuttgartského čelního
nádraží do podzemí. Původně mělo stát 2,5 miliardy eur. I tady
ale začaly náklady před očima kritické protestující veřejnosti
šplhat nahoru, aby se prozatím zastavily u 6,8 miliard. Město
i zelená zemská vláda se rozhodly projekt německých drah dál
finančně nepodporovat, a to asi bude znamenat jeho konec.
Staré památkově hodnotné nádraží je už ale zpolovice zbořeno a
v zámeckém parku u nádraží byla vykácena řada starých stromů.
Růst má zkrátka svou cenu.
A my máme aspoň tunel Blanka |
