Přemysl Hnilička, publicista

Prostá cesta ke smrti

Na celém světě existují miliony popsaných stran papíru, v průběhu staletí se u psacího náčiní vystřídaly miliony tvůrců – a jen to nejkvalitnější, nejtrvalejší přečkalo až do našich dnů. Mezi klenoty dramatické literatury bezpochyby patří anonymní moralita Everyman (Kdokoli) z počátku 16. století, která dodnes pokouší inscenátory a jejich fantazii. Jednoduchý příběh jednoho z lidí, jenž má být právě utracen Smrtí a jenž se snaží sehnat k sobě na poslední cestu společníka a poznává, že z mnoha dosavadních přátel (Krása, Bohatství, Přátelství) s ním nakonec přes práh věčnosti půjdou jen jeho Dobré skutky.
Kvalitní současný český překlad získal Everyman v roce 1997, kdy v Divadelní revui vyšel převod Pavla Drábka, anglisty a teatrologa, který v loňském roce vydal vynikající soubor nejstarších českých překladů her Williama Shakespeara (České pokusy o Shakespeara, Větrné Mlýny). Původní Drábkův překlad Everymana je pečlivý a co nejdoslovnější, překladatel se však tématu nepustil a provedl ještě několik volnějších úprav – jako muzikálové libreto (1997) a rozhlasový text (2012).
Posledně jmenovaná verze vznikla pod názvem Everyman čili Kdokoli (2012) v dramaturgii Hany Hložkové v brněnském studiu. Text je – ve prospěch věci – silně zredukován, z šestnácti postav je zde jen osm a jeho vyznění je moderní, i když si částečně ponechal svůj slušivý středověký háv. V rozhlasovém prostředí to není první nastudování Everymana – již v roce 2001 vznikla plzeňská inscenace textu Aleny Zemančíkové Byl jest jeden člověk aneb Hra o Komkoli a smrti (režie Miroslav Buriánek). Její problematičnost však tkvěla již v samotném textu, jehož přehnaná modernizace (děj se odehrává v letadle, hlas boží zní z reproduktorů) tématu značně uškodila. Drábek se původního textu drží výrazněji – a ku prospěchu věci.
V inscenaci samotné (režie Hana Mikolášková) hraje velkou roli hudba Drábkova kolegy z uskupení Opera diversa Ondřeje Kyase. Ten pro inscenaci vytvořil několik songů, které, zcela v brechtovské tradici, děj ozvláštňují a nutí posluchače vnímat text. Takovémuto projevu se v Brně ovšemže daří.
Herecky stojí Everyman na třech mužských představitelích: Jiří Vyorálek vytváří postavu Kohokoli civilně jako zpočátku rozmrzelého, se vším srovnaného muže, který teprve skutečně hlubokým ponorem do své duše odhaluje svá zranitelná místa. Hraje jej se vší naléhavostí a hereckou upřímností. Proti tomuto téměř civilnímu výkonu pak postaví divadelní postavu Bohatce, v níž Vyorálek zní jako ironická – a funkční! – kombinace projevu Václava Vydry nejstaršího a Spejbla. Petr Jeništa (Smrt) se vyhnul nabízející se dryáčnické interpretaci a svého „velkého žrece“ vytváří jednoduchými, jemnými tahy, které jen v odpovídajících místech zhrubnou a zgroteskní. Nepřeslechnutelný je také unavený, rozmrzelý Bůh herce Miloslava Maršálka – věru nebylo by na škodu slyšet tohoto skvělého herce v éteru častěji!
Překvapí vynikající technická a zvuková stránka inscenace, a to nejen proto, že v brněnském studiu bývá s technickou kvalitou potíž. Už úvodní zvuková koláž, naznačující symbolicky kombinaci středověkého textu a současnosti (moderní zvuky velkoměsta se prolínají s vícehlasem středověkého chorálu), potěší svou významovou úderností i prostotou. Největší zásluhu však jistě má režisérka Mikolášková, která vede herce pevnou rukou a drží tak dramaturgickou linii inscenace – ukázat, že před staletími i dnes je celé lidské snažení jen marnost, není-li doprovázeno čistotou konání a dobrotou srdce.