|
|
René učí, jak říci „ne“ Pinochetům
Roku 1988 vyhlásil chilský diktátor Augusto Pinochet
mezinárodním tlakem vynucené referendum, které mělo rozhodnout
o jeho dalším setrvání ve funkci. Předpokládal, že se bude
jednat o pouhou formalitu, že společnost, dosud si vědoma
nedávných krvavých represí, se neodváží hlasovat jinak než
kladně. Ostatně zprvu roztříštěné opoziční síly dostaly během
kampaně pouhých patnáct minut televizního vysílání denně...
O tom všem pojednává snímek úderně nazvaný No (neboli Ne), o
jehož hodnotách svědčí již to, že se letos oprávněně
probojoval do nejužšího oscarového výběru. Režisér Pablo
Larraín, od něhož jsme viděli ponuré drama Post mortem, se
rozhodl pro pohled jakoby zvenčí. Ústřední postavou se tu
stává René Saavedra, jenž se nedávno vrátil z americké stáže,
kde si osvojil principy marketingu a reklamní strategie –
naučil se, jak co nejúčinněji vnutit propagovaný předmět.
Právě on se stává duší kampaně legálních opozičních sil
podezíraných ze sympatií k dosud zakázanému komunismu.
Televizní spoty vybízející diváky, aby hlasovali „ne“, René
totiž pojal jako reklamy přesvědčující o přednostech daného
produktu; v tomto případě společenské změny. Proto prosadil,
aby se nepřipomínaly zločiny Pinochetova režimu, nýbrž aby se
nabídly radostně laděné výhledy do budoucna. Marketingové
poučky přece hlásají, že žádoucí je vzbuzovat pozitivní emoce,
nikoli stres, strach a nenávist.
Larraín se vyhnul přímočarému politickému dramatu: René, jeden
z produktů stávající hospodářské liberalizace, zprvu váhá,
zakázka jej láká hlavně z profesních důvodů. Žádnému
politickému lákání nepodlehne: nadále se věnuje tomu, co umí
nejlépe – marketingu a reklamě. Gael García Bernal, velká
hvězda nejen latinskoamerického filmu, uchopil svého hrdinu
bez zbytečného heroizování, vtiskl mu ztlumenou, byť
neústupnou dikci technokrata a odstup od politických vášní.
Nejsilněji příběh ozvláštňuje jeho vizuální stylizace. Režisér
se rozhodl natáčet dobovými kamerami a reportážní prvky
spojené s jistou technickou neumělostí celé vyprávění
stylizují do podoby náhodně zaznamenaných událostí. Každopádně
jde o dílo vnějškově neokázalé, které svým archaizovaným
(video)vzhledem možná provokuje, ale každopádně osloví.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Artcam |
