|
|
Filip Remunda a Vít Klusák,
filmaři
Jak jste vnímali plzeňskou smršť zájmu o vaši tvorbu?
VK: Rděli jsme se. Ještě se necítíme na to, abychom měli
retrospektivy a předváděli se na billboardech. Ale protože
máme vlastně s Filipem výročí – deset let, co spolu natáčíme
–, přišlo nám to jako dobrá příležitost zrekapitulovat, co
všechno jsme udělali.
Na projekcích vašich filmů bývá plno, hodně se diskutuje.
VK: Jsme rádi, že diváci mají zájem dovědět se, proč a jak
jsme to dělali, že jim ty filmy nejsou lhostejné. Někoho
rozčílí, někoho nadchnou, ale hlavně nikdo neodchází s takovým
tím „hm, docela dobrý“. Stává se, že diskuse trvají stejně
dlouho jako filmy, málokdy skončí dřív než za hodinu.
FR: Pro nás je důležité vidět další život filmu a znát myšlení
publika. Děláte se s něčím rok i déle, pak to profrčí televizí
a vy nemáte zpětnou vazbu. Nedá se to srovnat s tím, když
slyšíte reakce publika. Ale letos mě na Finále něco zarazilo:
před lety jsme tu měli premiéru filmu Český mír, byla to doba
plná vášní kolem radaru. Tehdy se nad naším filmem strhly
velké diskuse nejen v publiku, ale pokračovaly i na
magistrátu. A letos se údajně zas diskutovalo a zase vzbudilo
vášně, že Remunda s Klusákem znovu budou pouštět Český mír.
Přijde mi neuvěřitelné, že politici mají tu drzost pokoušet se
zasahovat do výběru festivalové komise.
Jak jste se vy dva dali dohromady?
VK: Na FAMU. Filip byl o dva roky výš, ale sešli jsme se na
dramaturgickém semináři, který byl napříč pro všechny ročníky.
Filip tam představoval panu profesoru Vachkovi námět svého
bakalářského filmu, pan profesor do toho začal zasahovat,
Filip hájil svou ideu, pral se za svůj námět a zvýšil hlas.
Zaujalo mě to. Po semináři jsem ho oslovil a šli jsme na kafe.
A hned na první schůzce v kavárně vznikla idea Českého snu.
Máte většinou shodné názory?
VK: To by asi nemělo smysl, spolupráce se rodí v napětí.
FR: Než začneme něco točit, musíme nejdřív přesvědčit toho
druhého, obhájit to před ním. Získat ho, aby se mnou nad
nějakou látkou strávil dva roky.
VK: Pochopitelně občas o sebe křešou naše ega, pohádáme se.
Ale naše spolupráce vychází z toho, že jsme především dobří
kamarádi. Taky máme velice podobný smysl pro humor, podobné
věci v nás zapalují vášeň, smějeme se témuž.
Ve svých dokumentech často sami vstupujete do děje.
Nemanipulujete s fakty jako americký dokumentarista Michael
Moore, který si je někdy „upraví“, ale v tématu se přesto
angažujete.
FR: Moore si vždycky pečlivě rozmyslí, co chce svým
spoluobčanům říct, a té tezi podřizuje celý film. Dosahuje
posunů buď sestřihy, nebo vybranými situacemi. My jsme s ním
mluvili, líčil nám, že bojuje s obtížným soupeřem – s
americkými striktně pravicovými médii, která hlásají ideu
amerického snu, volného trhu a tak podobně. A když chce říct,
že by se v zemi mělo něco změnit, musí používat jazyk
srozumitelný široké vrstvě obyvatel, aby přehlušil oficiální
propagandu. On je skutečným filmařským aktivistou, zatímco my
s Vítem se snažíme v tomto slova smyslu nebýt aktivisty.
VK: Někdy nás k Moorovi přirovnávají; možná proto, že u témat,
kde se hraje o nějaký postoj a názor, se netajíme tím, co si
myslíme. Právě rozbušnému Českému míru se vyčítalo, že je v
něm znát naše „protiradarové“ stanovisko. Ale my to tak oba
cítili a přišlo nám správné netvářit se „umělohmotně“ vyváženě
a přiznat, která strana barikády je nám blíž.
FR: Rozdíl mezi námi a Moorem je v tom – jak si často s Vítem
říkáme –, že my na začátku filmu nevíme, kam nás dovede,
zatímco on to už ví předem.
VK: On si nejprve vyřeší tezi a pak ji v podstatě ilustruje,
shromáždí všechny argumenty pro to, aby k té tezi dospěl. A
tohle my neděláme. Nikoliv proto, že bychom chtěli být
poctivější, ale hlavně by nás to asi nebavilo. Když víte, co
vás v cíli čeká, je to trochu nuda.
FR i VK (téměř jednohlasně): Pro nás je to pátrání, jdeme za
dobrodružstvím. Vydáváme se na cestu a netušíme, na jaké stopy
narazíme, která indicie a postava se zachová tak či onak.
FR: Jsme velmi otevřeni náhodám a podivnostem, které nás během
natáčení potkají. Třeba si vymyslíme záběr, představíme si,
jak by měl vypadat, a najednou nám do něj vběhne dívka v
plavkách a skočí do moře. Měli jsme to předtím krásně
vymyšlený a připravený, a najednou chyba. Ale my jsme za tu
chybu rádi, stane se něco, co se vůbec nedalo předpokládat. A
v tom je půvab dokumentu.
Vstupujete do děje s kamerou na rameni, ptáte se politiků či
jiných lidí, někdy je to na hraně dokumentu a publicistiky.
VK: My tam ale dáváme i věci, pro které v publicistice není
prostor. Zdánlivě nedůležité momenty, které o člověku či
situaci mnohé řeknou. Když třeba Zeman se po celou dobu
rozhovoru snaží utíkat od tématu, používat svou aroganci a
neodpovídat na naše otázky, my na to reagujeme tak, že už
žádnou další otázku nemáme. To je pro nás důležitý okamžik,
neboť zdůrazní, jak se snažil kličkovat.
Ten záběr je z filmu Spříznění přímou volbou, jednoho ze
snímků dokumentárního cyklu Český žurnál. Reflektuje události
roku 2012 a v ČT se vysílal letos zjara. Obsahoval například
dokumenty Svobodu pro Smetanu o „tykadlovém“ kreslíři a Život
a smrt v Tanvaldu. Většinu snímků jste sami natočili. O kterém
se nejvíc mluvilo?
VK: Nejvýbušnější reakce se objevila u filmu Život a smrt v
Tanvaldu. Pojednává o tragédii, která se odehrála loni 1.
ledna: třiašedesátiletý důchodce zastřelil mladého Roma. My ve
filmu rozrušujeme oficiální verzi, že to byla nutná
sebeobrana. Film vzbudil obrovské protesty u těch lidí, kteří
mají pocit, že by bylo nejlepší Romy někam odsunout.
Opravdu je mezi lidmi tolik xenofobie?
FR: Zkuste si cestou domů udělat anketu, co si lidi myslí o
Romech! Já jsem v šoku z toho, co jsme v Tanvaldu zažili. Na
každém kroku jsme se setkali s protiromskými postoji.
VK: Pro Tanvalďany jsou to „divný lidi“. Je až neuvěřitelné,
jak hluboko je v lidech zakořeněno, že my Češi jsme výjimeční,
že jen my víme, jak správně žít, a všichni ostatní, kdo s námi
chtějí být ve společném státě, ať přišli z Ukrajiny nebo
odjinud, jsou horší. A navíc – protiromské nálady jsou
přiživovány i shora. Jakmile mají politici dojem, že na to
téma voliči slyší, chopí se ho. Můžeme to dobře pozorovat u
pravicových populistických stran nebo u Jany Bobošíkové, která
ve svém „bobobusu“ vozí nápis Nepřizpůsobiví nám diktovat
nebudou! A do mikrofonu mluví o parazitech.
FR: Připomněli jsme jí, že slovo parazit byla rétorika třetí
říše, jestli jí to nevadí.
VK: Je velký průšvih, když bývalý prezident Klaus sympatizuje
s iniciativou D.O.S.T. a přikloní se k politické síle, která
se staví na stranu takových nálad. Tím se tyto tendence
legitimizují. V některých ohlasech na náš film zaznívalo:
Pánové z pražské kavárny přijeli na pár dnů s kamerou a myslí
si, že se něco o těch našich cigoších dozvěděli. Ale zkuste si
tady žít, říkali.
Nemají pravdu?
VK: Nemají! To, o čem točíme, poznáváme určitě déle než „pár
dnů“. A dobrou odpověď na to máme i jako producenti: u nás
právě vzniká projekt jednoho kolegy, který vyrazil do
„romské“, velice exponované oblasti a chce tam strávit rok s
kamerou. Pronajal si garsonku, kterou stavebně upravuje, a
věříme, že vznikne pozoruhodný, velmi osobní filmový příběh.
Co budete dělat spolu příště?
VK: Pokračuje Český žurnál, Česká televize ho po lehce
napjatém váhání obnovila i pro další rok, už mluvíme o
tématech. Jedno z nich asi budou exekuce. To je obrovské téma!
Zjistili jsme, že třicet tisíc subjektů – právníci a různé
firmy – u nás obchoduje s dluhy, vydělává na jejich
přeprodávání!
Agáta Pilátová, publicistka
Foto Martin Pekárek a Karel Cudlín
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 18. 6.
|
