|
|
 Labyrinty
Franze Kafky
Sto třicet let uplyne 3. července od narození Franze Kafky. Je
to určitě nejpřekládanější a nejvíce interpretovaný spisovatel
pocházející z Prahy, píše se v jednom slovníkovém hesle. Podle
některých statistik v těchto ohledech nemá Kafka konkurenta
ani v jiných literárních metropolích. Jeho dílo a odkaz
nepřebývají jen v knihách, které sám napsal, nebo v takzvané
sekundární literatuře. To, že se o něj zajímají divadelníci a
filmaři, neznamená nic mimořádného, ale na kafkovském boomu se
podílí i turistický průmysl. Stačí se projít Prahou a máme
pocit, že Kafkovi nelze uniknout. Jeho dílo a osobnost se
propojí i s vysíláním stanice Vltava, a to od 22. do 30.
června. Ze známých důvodů nechovají v oblibě autora Proměny a
Procesu režimy, které jsou na štíru s demokracií. Texty, jež
se dají vyložit více způsoby, je straší. A Kafka je zřejmě
straší ze všech beletristů nejvíc. Už klasikou v tomto žánru
je čtenářský zážitek prezidenta Antonína Novotného, který ve
svých pamětech napsal: „Pokusil jsem se ho přečíst, ale
přiznám otevřeně, že to vyžadovalo osobní sebezapření.
(Imperialistům) byla dobrá Kafkova bezvýchodnost a pesimismus.
Chtěli vzít mladé generaci Fučíka, jasný příklad moderního
revolucionáře, a za něho dávali Kafku, jasný obraz rezignace
vůči snahám KSČ dosáhnout co nejdříve socialismu.“
Jakkoli chcete
Podivuhodná recepce Kafkova díla pak znovu vstupuje do krásné
literatury. O proslulé liblické konferenci na téma Franz Kafka
v roce 1963 se píší romány: „Už v době příprav se rozezněly
závažné debaty o termínu i o místě, o účastnících konference,
došlo k zákulisním sporům, které časem přerostly v zarputilé
tahanice. Komunistická strana Francie, zastoupená členem svého
politbyra Rogerem Garaudym, otevřené jednání o životě a díle
Franze Kafky výslovně přivítala, neboť čtenáři listu
L’Humanité se prý čím dál častěji ptají, jak vlastně vypadá
hodnocení díla slavného pražského spisovatele z proletářského
hlediska… Též strany bratrských socialistických zemí Polska a
Maďarska svolání konference přivítaly, i když s jistou dávkou
opatrnosti. Slibovaly si od ní totiž nejen vyjasnění otázek
týkajících se Franze Kafky, nýbrž stejně tak doufaly, že
setkání posílí jejich samostatnost. Jenom z ústředního výboru
východoněmecké komunistické strany SED se ozývaly hlasy nevole
vystupňované až v soustředěnou palbu. Tiskový orgán strany
Neues Deutschland varoval před rozkladným vlivem pozdně
buržoazního umění a odvolával se na generálního tajemníka
Chruščova, který při prohlídce Treťjakovské galerie vyjádřil
svou nespokojenost s jednou Picassovou malbou slovy: ‚To bych
dovedl stejně tak.‘“ (Christoph Buch: Na Kafkově zámku,
překlad Aleš Knapp)
Pozdější politické ohlasy v roce 1968 a v období normalizace
jsou známé. Z důvodů jakéhosi „vyzařování“ Kafkova díla
vznikají podivuhodné labyrinty, dokonce bludiště se spoustou
zrcadel života, literatury, politiky. Asi žádný jiný
spisovatel v délce a složitosti těchto labyrintů nemůže
Kafkovi konkurovat, snad jedině Homérův Odysseus – ovšem s
vydatným přispěním Jamese Joyce.
Mistr popisu
Několik programů pro vltavský projekt Téma Franz Kafka jsem
připravil s překladatelem, germanistou a znalcem Kafkova díla
Josefem Čermákem, který v jednom ze zmíněných pořadů
poznamenal: „Když se podíváme z nadhledu na celé Kafkovo dílo,
uvědomíme si to úžasné rozpětí mezi dvěma póly. Jeden pól
představuje všednodenní detail. Kafka byl jeden z největších
mistrů popisu, zkratkovitého, stenograficky stručného a
zároveň tak názorného, že ty věci by bylo možno nakreslit. V
jeho povídkách poznáváme všednodenní mikrosvět, nejbližší
okolí, rozpoznáme tam i věrnou podobu Prahy, i když tam není
pojmenována. A hloubka autorova myšlení, skrytý, hluboký smysl
těch próz, který se neustále brání jednoznačné identifikaci,
to je ten druhý pól. Bravurní zvládání ‚prostoru‘ mezi oběma
zmíněnými póly je znamením skutečně velkého mistra, na malé
ploše životní reality podává svědectví o základních
skutečnostech lidského bytí.“
Nehody v kamenolomu
Někde jsem četl, že slovo „láska“ po přečtení Prousta
neznamená už totéž. Nezávidím kafkologům jejich úsilí o
dešifrování i těch „nejobyčejnějších“ pasáží v díle Franze
Kafky. „Pohled na tento lom je odstrašující. Všechno je
zavalenou skrývkou, odpadem a sutí. Skála je tak rozeklaná, že
původní sloupcovité i plošné útvary kamenného masivu lze spíš
tušit než vidět. Nad značkou stojí dělník, který je sotva
rozeznatelný od skalní stěny, vysoké čtyřicet metrů. Štěrk nad
jeho stanovištěm, jehož je podle odhadu asi 1000 kubických
metrů, se zřítil při oblevě v březnu roku 1914. V době zřícení
byli dělníci naštěstí na svačině, jinak by všichni byli
pohřbeni.“ To není úryvek z Kafkovy prózy, ale z jeho zprávy
pro pojišťovnu, pro jeho zaměstnavatele. „Kafka v těchto
pasážích opouští předepsaný úřední postup,“ píše Klaus
Wagenbach ve studii Kafkovy továrny. Ve stejném roce, kdy
Kafka tuto zprávu vypracoval, napsal román Proces, jehož
protagonista Josef K. je na konci zavražděn v jednom
kamenolomu.
Kafkovy literární labyrinty mají podivuhodnou podobu. V
Kafkových textech nalézají jeho vykladači předobrazy různých
diktatur 20. století, holocaustu, inscenovaných politických
procesů… Myslím si, že Kafka nebyl tak jasnozřivý, aby dopředu
třeba vytušil, jaký osud potká Židy v nacistickém Německu, ale
že byl nadán neobyčejnou citlivostí pro vnímání náznaků
totalitářského myšlení ve svém okolí, ve své rodině, v
továrnách na severu Čech, v pojišťovně, kde pracoval – a také
v sobě.
Jiří Kamen, vedoucí Redakce volné tvorby ČRo
|
