|
|
 Matky
matek a děti dcer
Spisovatel Pavel Rankov (1964) je jako jeden z mála autorů
současné slovenské literatury představován i českému publiku.
Po výrazném a oceňovaném románu Stalo se prvního září (nebo
někdy jindy) nyní vydalo nakladatelství Host v češtině i jeho
román Matky.
Autor tentokrát svou pozornost upřel na zobrazení mateřství v
mezních podmínkách. Do děje vstupujeme v okamžiku, kdy Zuzana
Lauková na samotném konci války počne dítě se sovětským
partyzánem, který je však vzápětí zastřelen. Již těhotná se
dostává shodou nešťastných okolností do sovětského zajateckého
a později pracovního tábora, kde je nucena v tvrdých
podmínkách a ve společnosti skutečných zločinců, polických
vězňů a krutých dozorců strávit několik dlouhých let. Podaří
se jí však přežít a neztratit víru.
Přežije i její dítě a matka dostane dokonce šanci podílet se i
v těchto podmínkách na jeho výchově. Její příběh, který
později zapisuje studentka Lucie, se stává tématem diplomové
práce z oboru vyprávěné historie. Požadavek školitele na
striktně chladný vědecký odstup je nerealistický a Lucie, sama
nastávající svobodná matka, se s vypravěčkou sblíží. Román se
tak eklekticky uzavírá vzájemným prolnutím osudů a čas zde
získává i jakýsi cyklický rozměr rámovaný od početí dítěte
vypravěčky k porodu zapisující studentky.
Rankov je autor poučený i moderními teoretickými přístupy k
psaní a ve své próze dokáže tyto znalosti zužitkovat. Naštěstí
s jistým ironickým odstupem a nadhledem, který zasvěcené
potěší a ostatní čtenáře nudit nebude. Jedna z vedlejších
postav románu je dokonce nositelkou autorova příjmení.
Zajímavé je, že s podobně kompozičně vystavěným románem, kde
se střídá několik rovin a který se zaměřuje na silné osudy
žen, jsme se mohli nedávno setkat i v české literatuře,
konkrétně u Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové. Styčných bodů
by se ostatně mezi těmito prózami našlo více.
Nový román Pavla Rankova opět potvrzuje, že slovenskou
literaturu je dobré sledovat. Nabízí mnohá příjemná překvapení
a tato kniha je jedním z nich. Co na tom, že velké dějiny zde
opět nevybíravým způsobem špásují s osudy jedinců. Jinak to
snad ani nejde.
Pavel Kotrla, literární kritik |
