|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Je moderní rozhlasová pohádka nahraná?
Pohádkový žánr prochází v posledních desetiletích velikými
proměnami. Historie české tzv. moderní pohádky začala už u
Josefa Lady (Pohádky naruby, 1938) a ani scenáristé
rozhlasových pohádek nezůstali pozadu. Až komickou rovinu
nabízela budovatelská pohádka Komíny Gottwaldovy (1952), v níž
zedník Večeřa hledal práci u všech možných lidí (včetně zlého
Bati), až ji nalezl u hodného prezidenta Gottwalda. Zábavnost
a nenucenou modernost však představovaly především pohádky
Zdeňka Svěráka (Tři auta – 1963, Tiché šlapací království –
1964, Krápník a Františka – 1966), samostatnou kapitolou pak
byly pohádky Karla Čapka a Jana Wericha, nápaditě
dramatizované Františkem Pavlíčkem. Překvapivě auditivními se
ukázaly i pohádka Aloise Mikulky Kouzelná dvířka (1995) v
nápadité dramatizaci Jitky Škápíkové. Modernizační pokusy
probíhají i v současnosti, například v tradici vtipných textů
Werichových se nepříliš úspěšně pokusil jít Jan Jícha v
Opravené pohádce (2011).
Nová rozhlasová hra Tomáše Končinského Princezna je nahraná
(2012, režie Vlado Rusko, dramaturgie Václava Ledvinková) je
na hranici mezi moderní pohádkou a hrou pro mládež. Hlavní
hrdina, malý chlapec Tonda Ponožka (Martin Sucharda) pařící
počítačovou hru, v níž zachraňuje pohádkovou princeznu před
zlým čarodějem, se ocitne v prekérní situaci. Když se jeho
otec pokusí odpojit počítač ze sítě, z počítačové hry unikne
princezna Sára (Jana Stryková) a Tondův tatínek (Aleš
Procházka) se stane neviditelným. Současně ve vedlejším bytě
dvě staré kamarádky (Květa Fialová a Naďa Konvalinková)
vyvolávají ducha zemřelého pudla jedné z nich. Nepodaří se jim
to, místo toho se v pudlí podobě zjeví strašlivý černokněžník
Ševelšed (Michal Pavlata, po zlatém retrívru Montym ze seriálu
Život je pes ve své další psí kreaci), uprchnuvší ze stejné
počítačové hry jako princezna Sára. Po nemnoha peripetiích je
černokněžník poražen, Tondův otec je opět zviditelněn a
princezna Sára se vrátí nazpět do hry.
Režijně i herecky je inscenace kvalitní, námětově jistě blízká
dětskému posluchači. Největším problémem této pohádky je
pravděpodobně její délka. Celý nekomplikovaný děj se totiž
odehraje v půlhodince, v níž skutečně nezbývá čas ani na
prokreslení postav, ani na vytváření napětí. Není tu navíc ani
o čem hrát, celá pohádka je dějově prokreslená asi jako
počítačová hra z poloviny devadesátých let; než se nám
představí otec, stane se neviditelným, než se seznámíme s
princeznou, už se pokouší zabít své zachránce. Uprostřed toho
všeho se zjeví čaroděj Ševelšed v podobě obřího pudla. Vše se
tu děje v příliš velkém kalupu na to, aby si posluchač získal
k postavám vztah, a tak ho šťastný (?) konec v podstatě ani
nemůže nijak citově zasáhnout.
Snad je to dáno krátkou rozhlasovou zkušeností Tomáše
Končinského, který pro něj dosud napsal jen několik
hajajovských seriálů. Snad je to všechno tím, že autoru tohoto
textu je pětatřicet – a tedy moderním pohádkovým trendům
nerozumí. Možná se dětem líbí rychlovyprávění. Možná mají
rády, když na sebe postavy ze středověkého příběhu pokřikují
„bacha, brácho!“ (jak se děje především v textech Vladimíra
Zajíce). Jenže recenzent se tentokrát domnívá, že rozhlasové
dětské pořady by se nemusely přizpůsobovat trendům, které
směřují k povrchnosti. |
