|
|
 Dospělí
se vlků nebojí, děti to vnímají jinak...
Tvorba Marii Procházkové obsahuje dva stálé prvky: jednak
zájem o dětské vnímání, jednak vřazení animace do hraného
příběhu. Přičemž obě tyto roviny se prolínají – kreslené
doplňky, provázející reálné rekvizity, též čerpají z hravé
dětské představivosti a dětského výtvarného rukopisu.
Režisérka tuto linii zužitkovala i ve filmu Kdopak by se vlka
bál, který v pátek 5. července v 16.50 uvádí ČT2. Nevznikl
však film prvoplánově určený dětskému publiku. Dokáže oslovit
i generaci rodičů, jejichž počínání dětští hrdinové nejsou s
to plně porozumět, případně je vnímají ve zkreslených
rozměrech, odečítají či vkládají významy vyvěrající z dětského
nazírání světa dospělých (případně odvozené z modelů sci-fi).
Tomu odpovídají obavy hlavní hrdinky, ještě předškolní Terezky
(Dorotka Dědková), zda její maminka (Jitka Čvančarová)
nepochází z vesmíru...
Avšak Terezčin nejvlastnější strach souvisí s pohádkou o
červené Karkulce, na jejímž místě si představuje sebe samu.
Fantazii podněcují nejen pravidelná předčítání, ale zejména
sny. Svůj rozporný vztah k pohádkovému příběhu, který ji
přitahuje a zároveň děsí, vyjádří hned v úvodu vyprávění, když
se bezelstně svěří: „Někdy je to strašidelný a někdy mě to
vymýšlení dost baví.“
Procházková do příběhu začleňuje i rovinu dospělých, jejichž
strasti a potíže děti přirozeně nevnímají v jejich celistvém
obsahu, spíše zprostředkovaně vycítí napětí, zachycují
izolované střípky, které pak přerůstají v hrozivá nebezpečí.
Režisérka to naznačuje i formálně, když rozmluvy dospělých
nechává zanikat v dětském štěbetání, i náhodné setkání či
vyslechnutí něčeho nežádoucího záhy pohltí dětské hry.
Určujícím znakem se stávají Terezčiny zkoumavé komentáře,
jednou okouzlené, jindy zpytavé, které tvoří verbální osu
celého vyprávění. V závislosti na Terezčiných komentářích se
objevují i jednoduché dětské kresbičky, dotvářející nejen
podobu jí důvěrně známého světa, ale i dívenčino aktuální
rozpoložení.
Maria Procházková, která si napsala i scénář, prokázala
mimořádnou vstřícnost vůči dětskému nazírání, s mimořádnou
věrohodností je přibližuje jak v jednotlivých zápletkách, tak
v mistrně sestavených rozmluvách. Režisérka své malé hrdiny
nelíčí podle náhledu dospělých, nýbrž bezezbytku
zprostředkovává, jak vnímají samy sebe i své okolí. V tom je
největší přednost tohoto zbytečně upozaděného filmu.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Hubert Hesoun |
