|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Slabiny silných okamžiků
Ne, to nevymyslíte. Ty záběry, skrze něž mohlo diváctvo České
televize před časem milostivě vstoupit do kanceláře lobbisty
Janouška, víte kterého, no toho legračního, neskutečně a
zbaběle se vykrucujícího piráta silnic… Panebože, on si
konečně pustí zpravodajskou kameru do svého hájemství a nechá
se snímat na pozadí a v pozadí těch nejhrůznějších kýčů,
vzniklých v mysli post-pokleslého designéra…Všechno v životě
si takový člověk uhlídá, a toto si neuhlídal? Jenže tak je to
se vším. Lobbista Janoušek potřebuje, právěže jako lobbista,
nějaký veliký a dunivý automobil. Už samo o sobě je to
psychologicky jaksi reziduální, leč ono to pokračuje, takový
automobil by byl zřejmě svému majiteli na baterky, kdyby s ním
nejezdil extra rychle. K extra rychlosti patří agresivita, k
agresivitě závislost na jakýchsi vnitřních šťávách a co já vím
co ještě…
Na toto jsem myslel, když jsem ucházel kus cesty z naší z
chalupy domů do Prahy, anžto byl slunečný den a mně se ještě
tuze nechtělo právě mezi auta. Napadlo mne, proč vlastně
člověk tolik potřebuje ony „silné okamžiky“, když si je pak
povětšinou nepamatuje? Safra, já vám měl takový slastný pocit,
když mě kdysi památkáři dovolili samotnému přespat ve věži
hradu Helfenburk, a nedávno zas, to když jsem slezl takovou
malou skalní stěnu, byť z důvodů spíše praktických, abych se
dostal k jinak nepřístupné jeskyni. A už z toho vlastně dnes
nic nemám, nic necítím. Čárku na zážitkové pažbě? Ale kdeže…
Maximálně pokus o jakousi rekonstrukci či rekognoskaci
vzpomínkového terénu. To už si člověk pamatuje spíše knihy,
umělecká díla, přinejlepším… Ale jinak to byl opravdu hezký
den, všechno, co mělo kola, vyrazilo do té boží přírody. Takže
soustředit se na myšlenky, třeba o lobbistech Janoušcích,
mnoho nešlo. Všude se motali jeden druhému pod kola
cyklisté-elasťáci, inlajnisté, motorkáři, čtyřkolkáři, nad
kopcem, na který jsem si chtěl vyšlápnout (romantický to
Máchův Radobýl, abych byl konkrétní), pro změnu poletovali
paraglajďáci. Já se chtěl podívat na tu naši zem z výšky, ale
holt oni z výšky ještě vyšší, ne, aby více viděli, ale aby si
užili bublání vlastních šťáv.
Von jim ten adrenalín jednou Pánbů taky pěkně vomaže vo držku,
tak nějak pěkně by to byl řekl schwarzenberský ovčák Švejkovi,
kdyby byl adrenalin, na rozdíl od benzinu, tehdy znal. A já si
po svém dovozuji: Budou ti jeho bytostní vyznavači ještě cítit
jeho blahodárný nával ve chvílích, v nichž se překonáním sebe
sama jednou stane úspěšně zdolaná cesta na vlastní hajzlík?
Když už jsme se tu dotkli dokonale neadrenalinového Švejka: Ty
řeči o hospodské politice jsou dnes už vyprávěním bájných
starců, vím o čem mluvím, v hospodě zasednu dvakrát třikrát do
týdne. Řeší se tu jiné věci. Jako třeba právě ve venkovské
špeluňce, ocitnuvší se na trase té turistické cesty, určené
druhdy především pěším. Nyní se před ní chromově ligotá hafo
vyrovnaných velocipédů a uvnitř se přou jejich pestrobarevní
majitelé ne o politiku, ale o to, kolik kdo urazil, s jakou
značkou bicyklu, popřípadě s jakými jeho vychytávkami
(nejvyšší vzepětí touhy zde reprezentuje takové prý pěkné
kolo, jaké toužící jednou viděl v televizi). Jsou i s těmito
starostmi na světě očividně spokojeni. Naši zastupitelé si
mohou mnout své z posiloven upracované ruce. Nikdo proti nim
ničehož nemá.
Byli by mi zkazili náladu z toho pěkného dne. Ale nezkazili.
Neboť ta turistická stezka, okupovaná propocenými muži a
ženami, hrajícími si na opravdové závodníky, vedla přírodní
rezervací s mnoha zajímavějšími stvořeními. Taková ještěrka
zelená – tu věru neuvidíte každý den – se na okamžik zastavila
právě přede mnou. Stačil jsem rozradostnit se nad ní, ještě
než mžikem zmizela. Tak ta by jim utekla. Ty dva hřiby dubáky,
rostoucí těsně vedle vyježděné trajektorie, by neutekly, měly
jen po jedné noze. Vzal jsem je s sebou, ještě by mohly přijít
k úrazu. Jinak by si jich nikdo nevšiml, zběsilí kyborgové
sledují jen své časo- a rychloměřiče. Inu, nedivme se, že se
stran věcí veřejných ničehož nemění. Lobbista Janoušek se může
nadále těšit ze svých kýčů a bylo by jen přirozené, kdyby po
zhlédnutí oné televizní reportáže mnozí namísto účastenství na
nějakém tom projevu občanské nevole zatoužili po tom, pořídit
si také takové pěkné… |
