|
|
 O
mém vlastenectví
Odvážel jsem ještě ne zcela dospělou dceru na letiště.
Chystala se na týden k přátelům do ciziny a já jí uděloval
poslední otcovské rady: „A nezapomeň, že musíš taky dobře
reprezentovat! Sebe, naši rodinu a svou vlast.“
Řekl jsem to napůl žertem, ale stejně jsem sám sebe trochu
překvapil, co to povídám – to slovo vlast! Co já jsem to za
vlastence...
Je pravda, že vlastenectví se ve mně budí téměř výhradně v
cizině, doma mi připadají řeči o vlasti krajně podezřelé.
Nejspíš proto, že se jimi ohání tolik různých nedůvěryhodných
lidí, za jejichž řečmi je cítit všechno možné, jen ne skutečný
zájem o národ.
Poprvé mě to zarazilo, když šla před časem jedna strana do
voleb se starým fašistickým heslem „Nic než národ!“ a
spoléhala se přitom na děravou paměť voličů. Podezřelí
násilníci a demagogové zakládají čas od času různé vlastenecké
fronty či národní strany, jiní lidé zase používají slovo vlast
na obranu proti zlé Evropské unii, která nás podle nich chce
zotročit, a tak podobně. A teď s tím začínám i já…
Připadá mi ale přirozené, že si někdo přišije českou vlajku na
větrovku, když se vydá do světa. Také se tam ke své vlasti
hlásím a snažím se nedělat ani jí, ani sobě a naší rodině
ostudu. Když pak Čechy někdo chválí, těší mě to, a když třeba
na dánském ostrově Bornholm najdu náhodou ve starém větrném
mlýně dosud funkční motor vyrobený kdysi dávno v Pardubicích,
dokonce jihnu.
Letos jsem své češství na Islandu prožil (někdy bolestně
protrpěl) hned několikrát. První českou vlajku jsem spatřil na
terénním autobusu jedné cestovní kanceláře v daleké pustině
uprostřed liparitových hor. V táboře Landmannalaugar stál
tento gigantický dopravní prostředek jen asi dva metry od
prvního stanu a měl puštěný motor. Když jsme řidiče
upozornili, že výfukové plyny z jeho vozu zamořují celý
camping, odsekl: „Musím dobít baterku.“ A víc se s námi
nebavil. Nenapadlo ho, že by mohl popojet alespoň o pár
desítek metrů dál, a tak se ten český smrad nesl od stanu ke
stanu, dokud se české baterky nenabily.
Bylo mi úzko, podobně jako před rokem, kdy si náš krajan při
snídani v hotelu bezostyšně balil sendviče na svačinu, na
oběd, na celý den, jako by nevěděl, že je to krádež. V recepci
se mě pak ptali, jestli je tohle v Česku normální...
Naštěstí se islandská veřejnost mohla v poslední době seznámit
i s opačnými příklady. Metrostav před časem dokončil za
neuvěřitelných podmínek stavbu dvou tunelů na severu ostrova.
Češi tam hluboko pod zemí bojovali s vodou, která měla dva
stupně Celsia, a když promítli svůj dokument o stavbě místním
občanům, v úctě povstali a nadšeně Čechům tleskali.
Ultramaratonec René Kujan zase letos přeběhl sám, bez
doprovodu, Island od severu k jihu. Trvalo mu to čtrnáct dní a
absolvoval to mimo jiné proto, aby získal peníze pro sportovní
klub vozíčkářů; před několika lety měl totiž vážnou
autonehodu, kterou málem nepřežil. Když se loni vydal na
Island poprvé a zveřejnil svůj cíl uběhnout třicet maratonů
kolem ostrova, nikdo ho tam nebral vážně. Skromností a
houževnatostí si Seveřany nakonec získal natolik, že se k němu
po cestě přidávali.
Žádné velké řeči o vlastenectví ani o národu u toho nevedl,
ale kdo z nás by nepocítil radost, že pocházíme ze stejné
kotliny? Ostatně kdyby cestou křičel „Nic než národ!“ a někdo
to Islanďanům přeložil, asi by si v duchu řekli, že to s těmi
vozíčkáři někdo popletl a tenhle borec nejspíš trénuje na hry
mentálně postižených.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
