|
|
 Luboš
Andršt, kytarista
Máte rád změny?
Když je něco špatně, jsou změny nutné, a čím dřív, tím lépe.
Když ale něco dobře funguje, nemá se na to sahat. Pod praporem
pokroku se často rodí hlouposti, a proto se také říká, že
každá změna je k horšímu. Život není jednosměrka. Samotný
vývoj v čase vám nezaručí, že vše bude stále lepší a lepší.
Nedávno jsem četl na poutači: „Pozor! Novinka! Párky z pravého
masa!“
Někdy se bohužel pohybujete v kruhu a je třeba ctít tradici.
Občas se prostě musí pozměnit ta změna.
To, co říkáte, lze aplikovat i na český společenský vývoj. Ta
ohromná očekávání v kontrastu s dnešním stavem...
Moje generace možná očekávala od života ve svobodě o něco víc.
Pochopitelně jsme rádi, že máme zpět svá práva a základní
svobody, ale doufali jsme i v jistou morální obnovu. Ne
všichni však chtějí hrát fair play. V této rovině se spíše
potvrzuje onen degresivní vývoj a společnost by měla směr své
civilizační kultury přehodnotit. Možná by si stačilo občas
připomenout etický kodex obsažený v Desateru.
Není to i tím, že ve společnosti jsou viditelnější a
oceňovanější hodnoty hmotné, konzumní?
To je evidentní. Ale naše generace zažila těch společenských
proměn několik a slibovala si zásadní změny. Ti mladší nic
jiného nezažili a berou současný stav jako normu. Mnohdy
nerozumějí našim snad až příliš velkým očekáváním, která se
nenaplnila. Současná společnost je orientována velmi
materiálně. Dělá se jen to, co se vyplácí, často za každou
cenu. Peníze samozřejmě důležité jsou, ale pro mě je stále
důležitější osobní svoboda se všemi přívlastky a nehodlám se
jí vzdávat kvůli ekonomice.
Pro jazzmany, bigbíťáky a další muzikanty musela být doba
minulá zvláště nepřející...
To máte pravdu, ale zase jsme měli jasného nepřítele a to nás
spojovalo. Neměli jsme možnost dostat se do médií. Když
cenzoři zaspali, podařilo se vydat desku. Sem tam se nějaký
spojenec v rádiu snažil dostat do vysílání nějakou zajímavou
věc, ale byli jsme ta třetí, neoficiální kultura.
I to byl důvod, proč jste po rozpadu Framus Five nenásledoval
Michala Prokopa do oblasti pop music?
Bylo to jeho osobní rozhodnutí, ale mě v životě nikdy
nenapadlo, že bych dělal jinou muziku než tu, co dělám
doposud. Dokonce jsem tehdy také dostal nabídku nastoupit do
doprovodné skupiny Evy Pilarové. Šli tam tehdy kluci z
Flamenga, Guma Kulhánek a Jan Kubík, ale s díky jsem odmítl.
Řekl jsem upřímně, že tuhle muziku necítím a dělal bych to
špatně. Přijmout takovouhle nabídku jen proto, že je těžká
doba a nejsou peníze... No tak nejsou, pro mě je důležitější
tvůrčí svoboda. Ani na vteřinu jsem o tom neuvažoval. Nakonec
to klukům taky došlo a jak mohli, vypadli odtamtud ke mně do
Blues Bandu.
Po letech jste se ale s Michalem Prokopem a houslistou Janem
Hrubým zase sešli v seskupení Unplugged. Kdykoli vás
poslouchám, zdá se mi, že si navzájem vyhovíte a že vás
spolupráce moc těší...
Opravdu nás to těší. S Michalem jsme něco jako spolužáci z
rockové školy. Hráli jsme spolu už v roce 1969, to když se
Neil Armstrong poprvé procházel po Měsíci. No a Honza Hrubý je
u nás jako rockový houslista zcela jedinečný, kdežto kytaristů
– těch je.
Vyučili se ovšem u vás...
To já dělám rád – že si vychovávám konkurenci.
Nejen že svým mladším kolegům ochotně poradíte, ale také jste
napsal učební text hry na kytaru. Jak k tomu došlo?
Byl jsem vyzván Supraphonem, protože sám bych se k tomu
neodhodlal. Nestačí jenom vědět, jak na tu muziku jít, ale
musíte se zamyslet nad použitím správných termínů, prostudovat
další literaturu, seznámit se se všemi hudebními proudy. Psal
jsem to rád, i když to bylo obtížné, protože mám zásadu, že
když se chce ode mě někdo něco dozvědět, každému všechno
řeknu, ale nikdy jsem se nepasoval do role nějakého profesora,
jsem čistý samouk.
Dá se jazzovému hraní naučit?
Pokud to má být hodně dobré, musíte mít mimořádný talent. Ale
hrát jazz se do jisté míry naučit dá, podobně jako se dá
naučit klasice. Může to být paradoxně lehčí než se naučit
rhythm and blues. Pro jazzovou muziku existuje velmi pestré
školství a hodně notového materiálu, který se můžete naučit.
Když budete chtít hrát jako Coltrane, nebude to sice Coltrane,
ale pro běžného posluchače v tom nebude velký rozdíl. Jen vám
to zabere třeba deset let. Bluesová muzika pracuje formálně s
jednodušším materiálem a o to je to těžší. Na malé ploše se
musíte umět vyjádřit daleko přesněji a emotivněji.
Co je tak těžkého na blues?
Blues nemůžete hrát rutinním způsobem. Předává se
odposloucháváním z generace na generaci. Jistěže existují
bluesové fráze a riffy, ale vy do toho musíte vdechnout drive,
cit a spoustu životní energie, aby to bylo autentické. Jinak
je to prázdné. A to už každý neumí.
Kdy jste slyšel poprvé blues?
Bylo mi kolem patnácti, když jsem v rádiu zaslechl ukázky z
desky Hudba černého lidu. Bylo to takové pásmo, jak blues
historicky postupovalo z New Orleans po řece Mississippi na
sever až do Chicaga, a hrál tam také Robert Johnson. Byl jsem
z toho úplně vedle, strašně mě to zasáhlo. Sice jsem nevěděl,
o čem se tam zpívá, protože jsem neuměl anglicky, ale cítil
jsem, že to je muzika mého srdce. Hrozně jsem toužil po tom,
umět takhle hrát. Tu desku jsem si koupil a potom – v éře
rockové muziky – jsem rychle zjistil, že i ta je postavená na
rhythm-and-bluesovém základě, ať to byli Cream, nebo John
Mayall, nebo Rolling Stones. Před nimi totiž přišli jiní černí
muzikanti, vzali si elektrické kytary, bicí a na svět přišel
rock’n’roll. Což není nic jiného než rychlejší blues.
Alena Sojková
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 13. 8.
|
