|
|
 Ivan
Němec, publicista
Deset kdo zajíců najednou honí…
Přestože to není příliš dávno, co Petr Maška ukončil studia
dramaturgie a režie na brněnské JAMU, má za sebou již poměrně
bohatou dramatickou činnost. Začal psát ještě za studií a jeho
hry uváděl brněnský Kabinet múz, hrály se ve studiu Marta a
některé z nich se začaly ozývat i z rozhlasu. Mezi ty, které
byly nominovány na Cenu Evalda Schorma, patří také drama
Blbouni, jež bylo původně určeno pro divadelní jeviště a pak
přepracováno do podoby rozhlasové hry. Padesátiminutová
tragikomická groteska, která vznikla v brněnském studiu, měla
svou premiéru v režii Petra Štindla (dramaturgyně Hana
Hložková) roku 2010. Její repríza zazněla nedávno v Klubu
rozhlasové hry na Vltavě (23. července 2013).
Chceme-li se zorientovat v Maškově komedii již v expozici,
není to nikterak snadné. Zpočátku se ocitáme na jakési
venkovské zábavě, z jejíhož rumrajchu se opakovaně ozývá
konferenciérovo volání, vyzývající zájemce, aby se
registrovali jako účastníci soutěže, která zakrátko vypukne.
Do této rušné kulisy vstupuje dialog hlavního hrdiny,
starousedlíka Radoslava Dražňovského (Pavel Zatloukal), s
dvěma dospělými syny (Václav – Michal Bumbálek, Robert –
Václav Vašák), s nimiž chce oslavit své šedesáté narozeniny. Z
rozhovoru časem vyplyne, že syn Robert se s otcem setkává po
letech vzájemného odloučení, jež vzniklo po jakémsi rodinném
konfliktu. Byť je spor dávno vyřešen, dochází mezi trojicí
mužů k novým srážkám, jejichž součástí jsou například i
majetkové spory o prodej pozemků. Ze záplavy slov a množství
dílčích motivů, rozbíhajících se na všechny strany, se přece
jen v průběhu hry začnou vyklubávat určité souvislosti.
Dozvíme se, že ona propagovaná soutěž je již sedmým ročníkem
oblíbeného klání v pojídání kynutých borůvkových knedlíků –
blbounů, na níž se organizačně podílel protagonista Radoslav.
Stárnoucí hrdina, jehož z tradiční moderátorské „funkce“ nyní
odstavil nový konferenciér, se vůbec těžko vyrovnává se
ztrátou postavení, které na vesnici zastával, a s přibývajícím
věkem je musí opouštět. Když po čtyřiceti minutách od začátku
hry vyvrcholí humorné utkání o Zlatý blboun, dostává komedie
tragický nádech, neboť vztah otce a synů vrcholí novým
rozkolem.
Z předchozího značně zjednodušeného náčrtu by se mohlo zdát,
že máme před sebou vlastně jednoduchý realistický příběh, ale
Petr Maška zvolil pro své vypravování velmi komplikovanou
kompoziční strukturu, v níž se jen málokdy setkáme s
přímočarou informací. Jeho drama má některé typické znaky
postmoderní tvorby; zárodek souvislého příběhu se zastavuje,
aby přeskočil k jinému dílčímu tématu, které zůstává zase jen
naznačené. Kdybychom ve způsobu autorova sdělování chtěli
najít některé postupy surrealistické, pak bychom pro ně v jeho
hře našli rovněž nejeden příklad. Jeví-li se na straně jedné
toto kompoziční ozvláštnění jako myšlenkově bohaté, kladu si
na straně druhé otázku, kolik z onoho množství rozpracovaných
motivů a asociativních spojení je posluchač schopen zachytit a
analyzovat.
Režisér Petr Štindl vytvořil zdařile atmosféru vesnického
klání v pojídání blbounů a nelehkou hru dobře herecky obsadil.
Svým výkonem upoutal zvláště Pavel Zatloukal: nemalý prostor,
který má jeho postava Radoslava, dokázal plně využít.
Blbouni Petra Maška vyvolávají otázku, zda někteří současní
dramatici nepovažují srozumitelné, logické a nekomplikované
odvíjení příběhu za něco staromódního. Osobně si myslím, že
historie nesčetněkrát ukázala, že stojí-li drama na objevném
silném příběhu, pak upoutá a okouzlí i v případě, vypravuje-li
se „tradičními“ prostředky. Pravděpodobně jsem staromódní. |
