|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Proč to u nás ekologové mají tak těžké
Snad úplně nepřeháním, když řeknu, že po Romech patří
ekologové k těm nejméně oblíbeným menšinám v naší společnosti.
Proti ekologům sice nikdo nedemonstruje tak jako proti Romům,
ale nelibost veřejnosti často pociťují také, jako třeba při
svých akcích na Šumavě. A kdyby to šlo, někteří veřejní i
soukromí činitelé, o investorech a developerech ani nemluvě,
by jim rádi dali ručně na pamětnou, aby k čertu už konečně
dali pokoj se svými starostmi o nějakého brouka nebo tetřeva
hlušce a svými argumenty neustále nemařili jejich plány na
rozvoj regionu, čímž někteří zainteresovaní, argumentující
bojem proti kůrovci, rozumějí těžbu dřeva, stavbu lanovek a
sjezdovek v chráněných územích a uvolnění zástavby.
Jistě, šumavské obce se potřebují dál rozvíjet, ale proč to
nemůže být k přírodě ohleduplný, uvážlivý rozvoj individuální
turistiky a také třeba pastvinářství, malých rodinných
penzionů, jistě i těžba dřeva na vhodných místech,
zpracovávaného ale místními dřevařskými podniky, to by měla
být podmínka, a ne obrovskými pilami někde za hranicemi, které
ničím nepřispívají k rozvoji infrastruktury v oblasti! To by
Šumavě prospělo dlouhodobě jistě víc než krátkodeché koncepty
investorů orientované na rychle vydělané – a brzy prodělané –
peníze, které ovšem technokratické myšlení ztotožňuje se slovy
růst, pokrok, modernizace. Mimochodem, ti, kteří dnes Šumavu
dobývají pro uskutečňování svých zájmů, k ní nepřidali, viděno
z historické perspektivy kraje, ani mrť, dostali ji darem od
těch, kteří ji kdysi osídlili a během mnoha staletí ji jako
kolonisté, ne jako dobyvatelé, vzdělávali a těžkou prací svých
rukou vytvořili onu jedinečnou kulturní krajinu spojenou s
nedotknutou přírodou, jakou je Šumava dnes. Také jim dávala
obživu, ale v souladu s přírodními podmínkami, protože to ani
jinak neuměli.
Proč jsou ale ekologové u nás tak neoblíbení, proč nás
prakticky minulo celé ekologické hnutí na Západě, jedno z
nejvýznamnějších a nejdůležitějších společenských hnutí,
protože jako první formulovalo nutnost změny našeho chování
vůči přírodním zdrojům, nemá-li tím být ohrožena celá
existence lidstva na této planetě? To, co u nás za normalizace
vzniklo jako občanské ekologické aktivity – Hnutí duha nebo
akce Brontosaurus –, stálo v opozici vůči normalizačnímu
režimu, a nelze mu tedy vyčítat nějaké levicové avantýry, jak
se to u nás rádo děje. Technokratickému myšlení s jeho
sebevědomím zvládnutelnosti přírodních jevů technickými
prostředky je ale nebezpečné. Tento boj mezi ekology a
technokraty existuje dnes na celém světě.
Zelené hnutí je tu ovšem respektovanou politickou silou, což u
nás není. V našem podvědomí se zřejmě usadila ona
technokratická představa ovládnutí přírody, onoho „poručíme
větru, bouři,“ jak ji hlásal sovětský komunismus, která nám
byla léta vtloukána do hlavy: příroda jako nepřítel člověka.
Tak to snad bylo možné vidět v Rusku z perspektivy Sibiře. Ale
u nás? Možná právě proto, že se tento typ gigantomanie
realizovat nedal, se o to hlouběji usadil v myšlení lidí. Po
roce 1989 jsme toto opoždění za Západem nedohnali. Právě
naopak, technokraté se spojili do aliance s investorským
kapitálem a dostali zelenou.
Jak jinak si lze vysvětlit, že česká vláda založila
energetickou koncepci státu na jaderné energii, což je v
Evropě považováno za překonané, a že v tomto bodu měla jinak
tolik kritizovaná Nečasova vláda, jako by Fukušimy nebylo,
podporu nadpoloviční většiny obyvatelstva? O problematice
jaderného odpadu se přitom samozřejmě mlčí. A tak je u nás
třeba na pomoc Šumavě volat mezinárodní organizace, protože
naši ekologové a zelení na to nestačí, a odpůrci dostavby
Temelína demonstrují v Rakousku, zatímco občané Budějovic,
kteří by tímto monstrem byli nejvíc ohroženi, vycházejí do
ulic, aby protestovali proti Romům. |
