|
|
 Nejsme
tu sami
V podivuhodné islandské krajině, ve vnitrozemí i na břehu
moře, najdete často skaliska vyvolávající dojem, že jde o
nějaké zkamenělé postavy. Na ostrově se říká, že to jsou
trollové, kteří byli zasaženi slunečními paprsky dřív, než se
stačili vrátit domů z nočních toulek.
Podobně jako islandští skřítkové čili álfové mají i trollové
čili obři původ v severské mytologii. Trollové představovali
urputné nepřátele bohů a nejvyšší bůh Ódin či nejsilnější boží
bojovník Tór na ně pořádali válečné výpravy. V lidových
pohádkách a pověstech se představa trollů přece jen poněkud
liší, většinou jsou popisováni jako neohrabaní moulové, kteří
mají dlouhé vedení a většinu času tráví pospáváním v
jeskyních. Někteří se ale chovají úplně jinak: troll Bárdur
prý dodnes ochraňuje obyvatele poloostrova Snaefelsness, a ve
vesničce Arnarstapi nad malebnými ptačími útesy mu proto
postavili krásný památník. Legendární biskup Brynjólfur
Sveinsson, mimo jiné hlavní postava románu Gudmundura Kambana
Skálholt (u nás známého jako Panna na Skálholtu), se podle
legendy spřátelil s obryní a byl spatřen, jak si s ní důvěrně
povídá v její jeskyni. Proč při tom obryni tekly po mohutných
tvářích slzy jako hrachy, ovšem svědkové nezaznamenali...
Občas se také na Islandu jasně prokázalo, že lidé za to, že
mají problémy a stíhá je neštěstí, obviňují nadpřirozené
bytosti nespravedlivě, že by jen mohli víc přemýšlet o tom, co
dělají, a dávat pozor. Stěžovali si například, že v jedné
jeskyni na ostrově Grímsey přebývá zloduch. Kdykoli se muži
spouštěli po útesech dolů a lovili ptáky, vynořila se prý ze
skály chlupatá trollí pracka, přeřízla provaz – a to byl
jejich konec. Pastor Páll Tómasson, který byl přivolán, aby
duchy vypudil, si však všiml, že skála má ostré výčnělky, o
něž se provazy rozdírají. Vzal si pod kabát kladivo, nechal se
spustit po provaze z útesu a požádal ostrovany, aby co
nejhlasitěji zpívali žalmy; samozřejmě nechtěl, aby slyšeli,
že místo modlení otlouká kladivem ostré skalní hrany. Od té
doby se tam nikdo nezřítil.
Islanďané se dokázali smířit nejen s existencí skřítků. S těmi
se dá vyjít snáze, jsou koneckonců jako my, jen nejsou vidět,
a když je neobtěžujete, většinou neškodí. Zvládli dokonce
soužití i s hřmotnými a často natvrdlými trolly, až se může
zdát, že to pro ně nejsou žádné nadpřirozené bytosti, ale
prostě jen trochu odlišní sousedi.
Jeden podivuhodný příběh ze západního Islandu však jde ještě
dál. Vypráví se v něm o tom, jak také biskup Gudmundur světil
útesy, na nichž se lovili ptáci a sbírala vejce, aby je
očistil od zlých duchů. Když už je měl skoro celé posvěcené,
ozvalo se odkudsi ze skály: „Prosím tě, biskupe, přestaň!
Tvoje svěcení nás vypudí. I zlý duch přece někde musí bydlet!“
Biskup je prý poslechl a se svěcením přestal. Od té doby
nechával vždycky kousek skály nevysvěcený, aby i nadpřirozené
bytosti měly kde žít...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
