|
|
Příběh Jana Křížka: Kdo hledá, najde
Pokud se Francie může chlubit hvězdou Jeana Dubuffeta, pionýra
na poli teorie i praxe takzvaného art brut čili umění v
surovém stavu, pak v Česku mu vyrostla takřka přes noc jasná
konkurence. Jmenuje se Jan Křížek a za jeho triumfální návrat
v podobě retrospektivy (běží ve Valdštejnské jízdárně do 29.
září) a monografie (vydala Národní galerie) patří dík
historičce umění Anně Pravdové.
Jan Křížek (1919–1986) je klasickým příkladem
výtvarníka-exulanta, který neměl dlouho ve své někdejší
domovině šanci, podobně jako Karel Zlín, Ivan Theimer, Jan
Šafránek, Milan Nápravník nebo Roman Erben. Vlastně ji neměl
od počátku podnes. Než se stihl pořádně rozkoukat na škole,
nejprve na ČVUT (kde studoval od roku 1937 kreslení a
deskriptivní geometrii), potom na AVU (kam přestoupil záhy na
sochařinu), zavřeli Němci vysoké školy. Dva roky po válce
Křížek pochopil, že jednu diktaturu vystřídá brzy jiná. A
odešel. Podobně jako Toyen, Jindřich Heisler nebo Otta Mizera.
Do Paříže, kam jinam? Metropole nad Seinou platila tehdy stále
ještě za místo, kde se ve výtvarném umění dalo dělat to
podstatné, ne-li rovnou nejpodstatnější. Zájem o jeho dílo, a
zejména nově navázaná přátelství to jen potvrzují: Charles
Estienne mu pomáhal hledat cesty k novým formám abstrakce,
André Breton cenil jeho tvůrčí automatismus, který tolik
vzývali surrealisté, Pablo Picasso jej orientoval ve vodách
postkubismu.
Návrat na stromy
Nejblíž byl ale Křížkovi svět, který oficiálně zpřístupnil
veřejnosti v osmačtyřicátém roce zmíněný Dubuffet. V něm šlo o
symbolický „návrat na stromy“, o primitivní, surový nebo
„nejskromnější“ přístup k umění, kdy nemá žádnou váhu ani
řemeslné školení autora, ani jeho znalosti dějin nebo
aktuálních trendů. V art brut platí jediné: Silná myšlenka,
fantazie nebo vize se vždycky přihlásí sama o slovo a vnější
formu si najde.
Křížkovo dílo ovšem nelze stavět přímo po bok umění bláznů,
děti, přírodních národů nebo jinak nepravidelných živlů z
periferie oficiální společnosti, na to vedl kupříkladu s
Bretonem nebo se svým celoživotním přítelem Václavem Boštíkem
příliš sofistikované (a nadčasově podnětné) rozhovory. Jeho
vnitřní nastavení, příbuzné myšlenkově nejspíš ranému
buddhismu, ale dokázalo tento silný nános „dusivé kultury“,
jak by řekl Dubuffet, snadno rozpustit. Křížek pracoval na
jakékoli frontě: modeloval z hlíny, z kamene, ze dřeva, ze
sádry, věnoval se linorytu, kresbě, akvarelu, kvaši, střídal
tužku, tuš, temperu, uhel, pastel, olejové barvy, jako podklad
pak noviny, papír nejrůznějších formátů, pytlovinu, plátno. Na
málokoho padnou tak přesně pojmy „kombinovaná technika“ nebo
„koláž“ jako na něj.
 Bez vody a elektřiny
Jan Křížek měl celoživotně jako téma člověka. Sebe, svoji ženu
(zemřela v roce 2010), své přátele, člověka dávno minulého i z
jiných kultur, člověka, který neztratil nikdy ze zřetele
magický, nevědomý moment vlastního žití. Na přelomu třicátých
a čtyřicátých let se ještě umělci tlačily do ruky silné vlivy
Rodina nebo Kremličky stejně jako příbuznosti
picassovsko-fillovské, ale Křížek se jich brzy zbavil ve svůj
prospěch. Zabydlel se v jednoduché, nestylizované kresbě i
soše, odkazující svým živelným nastavením k bezděčné čmáranici
stejně jako k „poučené“ práci expresionistů nebo surrealistů.
I když – zabydlel? Pokud se některá technika ukázala časem
jako finančně náročná, Křížek ji s lehkým srdcem opustil a
našel si jinou, levnější. Ostatně opustil nakonec i Paříž: ve
dvaašedesátém roce koupil kus louky na jihu Francie, postavil
tam vlastníma rukama jednoduchý domek (kde neměl vodu ani
elektřinu) a začal se živit pěstováním včel a chovem králíků.
Maximum, co je k mání
Umění z něj pak nedlouho po čtyřicítce samovolně odešlo.
Posledním Křížkovým dílem je viněta na sklenici medu,
respektive pozdně dokončená socha, kterou kdysi slíbil své
ženě. Křížek kreativitu neztratil, jeho senzibilita neochabla
ani náhodou, jen přestal považovat za důležité dovádět svou
uměleckou práci k materiálním výstupům. S tím souvisí bohužel
i fakt, že s odchodem na vesnici mnoho svých prací zničil.
Pražská výstava tak sice snáší dohromady maximum toho, co je
po světě k mání, ale není rozhodně opulentní – a jistá
střídmost jí v kombinaci s nápaditou instalací sluší. Pro Jana
Křížka tak platí minimálně tři floskule naráz: Méně je někdy
více. V jednoduchosti je síla. A nikdo není doma prorokem.
Jenže je floskule floskulí, když je za ní pravda?
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto Národní galerie Praha |
