|
|
 Emil
Hakl, spisovatel
Jak reagujete na kritiku? Stejně jako na začátku psaní, pokud
jste tedy kdy reagoval, nebo jste už otrlý, nebo vás to vůbec
nezajímá?
Osobně vedené kritiky si vážím čím dál víc, celkově jí totiž
ubývá, protože je čím dál míň lidí, kteří si najdou čas
přečíst celou knihu, aby o ní napsali. Nedivím se, taky bych
na takovou rasovinu nesebral dost energie. Čtyři pět kousků
týdně a pořád ve střehu. Takže kritiku postupně v médiích
nahrazuje anotace.
Jsou mezi kritiky lidé, kterých si vážíte? Berete si pak z
toho, jak hodnotí vaše knihy, něco, nebo to vaši tvorbu stejně
nijak neovlivní? A mělo by to vůbec autora nějak ovlivňovat?
Jakpak by nebyli, jsou jich spousty. Mě zajímají nejvíc takoví
ti nezávislí, o kterých se díky jejich nezávislosti moc neví.
Svého času jsem si cenil kritických glos Petra Motýla ve
webovém časopise Čmelák a svět. Z druhé strany si vážím
kritického rozletu u lidí, kteří berou kritiku jaksi víc
zeširoka, z titulu jiného oboru například – za všechny Václav
Bělohradský, Cyril Höschl, Jan Čulík, Štefan Švec, blahé
paměti Jan Lopatka, blahé paměti Andrej Stankovič, který sice
sem tam udělal faktickou botu, ale hněvat se uměl na správných
hrobech. Nejlíp to ovšem uměl všem nandat Ivan Diviš, toho
můžu číst pořád dokola.
Máte nějakého prvního čtenáře, někoho, komu důvěřujete a dáte
mu knihu číst dřív, než jde do nakladatelství?
Mám, ale je to pokaždé někdo jiný. Důležitý je pro mě druhý
čtenář – to je už nějakých deset let pravidelně grafik Pavel
Růt, který tam podle toho, co si přečte, namydlí ty svoje
démony, nahotiny a jiné mytické tvory, ale hlavně mi nějak
mezi řádky naznačí, za co ten text stojí. Jeho názoru si
vážím, přestože mi ho vlastně nikdy naplno neřekne.
Tušil jste po maturitě, čím byste chtěl být, nebo jste
nevěděl, co se sebou?
Já to nevěděl nikdy, natož po gymplu, a podle toho to taky se
mnou dopadlo. Odmítl jsem se k maturitě ostříhat, výsledky
jsem měl i bez toho nevalné, odpadl jsem tedy, rok jsem
pracoval ve výstavnictví a frr na vojnu – tam si mě ostříhali.
Maturu jsem dodělal až po vojně. Tam jsem se vlastně poprvé
rozepsal – dva roky mastit deník, to vám uvolní rukopis, i
kdybyste nechtěla.
Využil jste někdy ty deníky literárně?
Ne, to byly jenom takové výdechy a vzdechy.
Výdechy a vzdechy, to připomíná muziku. Kvůli ní jste šel na
Konzervatoř Jaroslava Ježka?
Tenkrát to byla lidová škola umění, obyčejná liduška.
Konzervatoř se jí začalo říkat později, protože to líp zní.
Škola sice bazírovala na hudbě, ale já tam studoval tvorbu
textu. K čemuž jsem přišel jako slepý k flašinetu. Kamarád mi
řekl, že ten obor vzniká a on že jde dělat přijímačky, ať jdu
s ním. A protože já šel vždycky za tím, kdo mi řekl, ať jdu,
šel jsem. Byli jsme první pokusný ročník. Dalo ho dohromady
pár prima lidí, profesoři Josef Brukner, Marek Stašek, Otakar
Roubínek a další, a začali nás formovat.
Tvorba textu... Copak se dá naučit psát?
Každá schopnost se dá kultivovat. Do nás tam ale především
nalili obecné vzdělání, které je důležitější než nějaký
talent, protože člověku otevře oči. Někdo se s těma otevřenýma
očima začne živit textařinou, jiný se na to vykašle a dál se
žení a rozvádí, další začne psát literaturu. Schopnost vtipně
a hutně psát má u nás poměrně dost lidí, kteří jinak nepíšou –
soudě z mailů a dopisů. Ale jedině ti z nich, kdo mají důvod
sedět osm až devět hodin denně u zábavné krabičky velkého
Manitoua a psát a psát, mají možnost to dál rozvíjet.
A vy jste psal a psal a najednou to šlo...
Jsme-li zpátky na ježkárně, tak nešlo, protože jsem neměl čas.
Čas je zásadní předpoklad. My spíš chodili za roh k Regentovi,
profesoři mnohdy též, pili s námi do noci a nenápadně do nás
dál hustili Mukařovského, Camuse a jiné. S kamarádem, co mě
přivlekl na textařinu, se nám ten životní styl zalíbil, takže
jsme ještě nastoupili na dva roky na herectví. Učila nás mimo
jiné paní Smrčková, herečka ze Zábradlí, a když měl začít
třetí ročník, to se zrovna lámal chleba po sametu, řekla, že
bude ráda učit dál, ale má jedinou podmínku: pánové Kment a
Beneš opustí školu, neboť absolutně postrádají talent.
To bylo docela drsné.
Bylo, ale měla čistou pravdu. Mezi těmi herci jsme byli jak
dvě polena.
Absolvent oboru tvorba textu v době divokého kapitalismu
počátku devadesátých let, kdy doba přála privatizacím a těm,
kteří „se vyznali“. Jak jste se živil? Psaním?
Psaním se v každé době pár lidí uživí, ale já na něj neměl ani
pomyšlení. Co já to dělal? A jo – někdo se nade mnou slitoval
a řekl mi, ty kluku pitomá, flákáš se už docela dlouho, pojď k
nám do reklamky, je tam sranda a vyděláš si peníze. Nastoupil
jsem tedy do BBK/Time v Karlíně a začal mi nový život.
Pracovní stůl s cedulkou copywriter, jak se dneska říká?
Tenkrát se tomu říkalo nemlich tak.
Copywriter píše texty na zadání, jak nejlíp umí, a klienti mu
je házejí na hlavu. Nějak mi to k vám nesedí.
Jo, na poradách nám házeli texty na hlavu kreativní ředitelé,
na prezentacích pak klienti. Od copywritera se čeká, že se
podrbe na hlavě a do deseti minut vymyslí něco ještě
vtipnějšího. Což bylo nejdřív pro mě trochu trauma, ale jak se
říká, naučil jsem se to mít rád. Byly týdny, kdy jsme
neopustili půdu reklamky, přes den se pracovalo, večer jsme
hráli střílečky, do rána se pilo, za kuropění jsme si zdřímli
na molitanech… Pak tři kafe s šutrem a tak dokola.
Jeden by řekl, že se něco takového nedalo dlouho vydržet,
ale to zřejmě nebyl váš případ, protože těch reklamek, kde
jste pracoval, bylo víc, ne?
Bylo jich víc, než je zdrávo. Za prvé se tam fakt dost
vražedně pilo a za druhé to byl ztracený čas, protože při
takovém tempu nemáte na nic jiného pomyšlení. Jo, a to byl
konec reklamy – začal jsem psát povídky, čili mě nějak
přestalo bavit vymýšlet kampaně a headliny, oni to poznali a
vyrazili mě.
Takže za to, že se z vás stal spisovatel, může nakonec
reklamka?
Já psal už dávno předtím – od té vojny jsem se nezastavil.
Dlouho to byly verše. Měli jsme takovou literární skupinu, co
pořád měnila názvy. Existovala od konce osmdesátých let a její
náplní byla literární čtení. Všichni četli poezii a mně to
přišlo nemožný, mydlit do lidí verše a nic než verše, tak jsem
zkusil přešaltovat na prózu. No, a nějak mě to postupně
vtáhlo.
Nicméně, ať jsou důvody pro psaní jakékoli, podstatou je přece
jen talent, ne?
Tak když někdo neodzpívá základní stupnice, nebude z něj asi
zpěvák. Těch pár procent talentu když chybí, je to trápení,
ale zbytek je pak už jen dostatečná umanutost a nápřah a taky
bezohlednost, protože když jeden potřebuje být celé dny sám,
není to k druhým dvakrát galantní.
Jenže i člověk bez talentu může „tiše“ vydávat nové a nové
knihy a plevelit literární trh.
To je v nejlepším pořádku, plevel je mnohdy zajímavější,
pestřejší a neokoukanější bylina než standardní bio pšenice.
Ostatně člověk bez talentu neexistuje, v každém je genetická
jiskra.
Poznámkou o genetice jste mi asocioval novelu O rodičích a
dětech – hovory s vaším otcem, přírodovědcem. Čtenářský
úspěch, film podle ní, zahraniční překlady, a vy ji hodnotíte
jako přeceňovanou.
Ona je totiž textově nekultivovaná, psal jsem ji pro sebe,
abych zakonzervoval ty naše hovory; na paměť není spoleh. Můj
názor, proč jde o nejpřekládanější knihu – je tam nulová
literární ambice. Čtenář si tím pádem odpočine od věčného
gradování a nečekaných point.
Kdy jste se odvážil donést nakladateli první rukopis?
Měl jsem hromadu povídek, které mi do té doby stačilo
předčítat, tenkrát jsem ještě tak nedrmolil, dva járy herectví
cosi přece jen zanechaly. A najednou mě, nevím proč a jak,
popadl hystrion a húú – chtěl je vydat. Tak jsem je rozesílal
a nakladatelé mi je vesele vraceli.
Šárka Vieweghová
Foto Tomáš Tesař |
