|
|
 Stačí
jen vyslechnout strasti bližního svého
Britský režisér Mike Leigh se většinou soustředil na
rozvrácené rodinné vztahy a různě poničené povahy, neschopné
se vyrovnat samy se sebou. Ovšem v tragikomedii Další rok
(2010), kterou v sobotu 22. září ve 20.50 uvádí ČT art,
překvapivě staví do centra pozornosti spokojenou, ba ideálně
bezproblémovou rodinu stárnoucích manželů Gerri a Toma.
Ona pracuje v nemocnici jako psycholožka, on jako geolog
zkoumá realizovatelnost chystaných staveb, ale s výjimkou
úvodních scén je vídáme výhradně v soukromí. Jim Broadbent a
Ruth Sheenová, kteří vytvořili ústřední manželskou dvojici, už
vystupovali v dřívějších Leighových filmech, takže přesně
věděli, jakou bezprostřednost či rozložení důrazu očekává.
Proto se nedivme, že výrazově jakoby ztlumeného Broadbenta
jednoznačně zastiňuje Ruth Sheenová, jejíž úsměv pokaždé
odhalí mohutný předkus. Její paní domu uplatňuje širší
rejstřík ve zpodobnění reakcí, jednou konejšivých, jindy
odtažitějších, vždy připravena vyjít s každým, kdo projeví
aspoň trochu dobré vůle.
Kolem Toma a Gerri se obtáčí řada dalších postaviček, které
v jejich blízkosti aspoň dočasně pookřejí, pokud ovšem o pomoc
vůbec stojí. To se projevuje zvláště u generace již dospělých
dětí, které buď odmítají, aby jim rodiče radili, nebo dokonce
– za blíže neobjasněných okolností – dochází k naprostému
odcizení.
Z lidiček, kteří zejména u Gerri opakovaně hledají azyl,
vyniká hlavně Mary (další leighovská herečka Lesley
Manvilleová), roztrpčená, smolařská žena, která splín zahání
sklenkami vína. Pokud v Dalším roku někdo dostal příležitost,
aby rozehrál významově rozložitou studii, je to hlavně tato
postava, ublíženecká, s prvky hysterie i nereálného očekávání.
Manvilleová mistrně pracuje s plačtivými i dotčenými výrazy
obličeje, s mírně pištivou či vzlykavou mluvou, mnohdy
přecházející do opilecky ztěžklého jazyka.
Režisér důrazňuje jak ochotu vyslechnout a případně pomoci,
tak smysluplné zájmy jako důležitý předpoklad duševního zdraví
a psychické vyrovnanosti. Právě Gerri a Tom jsou toho schopni,
vždy spokojení s přítomností a vděční za plodně prožitou
minulost. Stačí si všimnout, jak obětavě a snad za jakéhokoli
počasí dojíždějí na zahrádku, aby obdělávali miniaturní
políčko. A nade vše výmluvné je, s jakou něhou vzpomínají na
své mládí, kdy podnikli cestu přes půlku světa...
Jan Jaroš, filmový kritik |
