|
|
 Surová
něha, úzkost a naděje
Nestává se často, abyste vložili do přehrávače disk s hudbou
naprosto neznámé domácí formace a pak se dlouhé minuty v úžasu
a s otevřenou pusou ptali sami sebe, jak to, že vám něco tak
výjimečného dosud zůstávalo utajeno. Takový zázrak se přihodil
před dvěma lety mnoha lidem, kterým se dostalo do rukou album
Kalná severomoravské kapely Ladě.
Nahrávce se v recenzích dostalo mnoha superlativů, včetně
formulace o „setkání Toma Waitse s Billem Frisellem“. Není to
tak nadnesené tvrzení, jak by se mohlo zdát, chraplavý hlas a
melancholický naturel zpívajícího básníka Michaela Kubesy i
nespěchající, zvuk každé ze skladeb plně opanující kytara
Petra Uviry mohou zmíněná kultovní jména skutečně připomenout.
Ale aby nedošlo k omylu – Ladě jsou zcela originálním kusem
muziky, pro kterou se nehodí jakákoli z nabízejících se
škatulek, ať už bluesová, folková nebo šansonová.
Kapela, kterou není snadné slyšet naživo, nadále zůstává mimo
jakoukoli pozornost mainstreamových médií, snad proto, aby se
nemusela uchylovat ke kompromisům, a podstupovat tak riziko
ztráty své jedinečnosti. Smršť nadšených ohlasů na desku Ladě
však přece jen vyvolal jistou reakci: firma Indies Scope
přišla s reedicí prvních dvou desek těchto syrových poetů. Na
jednom CD tak vychází eponymní nahrávka dvojice Červeným
vrchem (2002), kterou posléze Kubesa a Uvira proměnili v již
kompletní kapelu Ladě – ta debutovala albem KUB 59 (2005),
druhým ze snímků uvedené reedice.
Kolekce jedenadvaceti písní vás vtáhne od prvních tónů Uvirovy
zvonivé kytary a prvních veršů deklamativního zpěvákova
projevu – a propustí vás až po osmdesáti emocemi nabitých
minutách. „Něha, sprostota, luční kvítí, roztažená stehna,
zmatek, řád, úzkost a naděje,“ shrnul Michael Kubesa témata
písní, jimiž se Ladě zadírají do srdce posluchačů jak rezavým
nebozezem. Tak robustní písničkaření nemá v Česku obdoby.
Milan Šefl, hudební publicista |
