|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Nová interpretace klasiky
Stanice Vltava věnovala dva měsíce část pondělního odpoledne
autorské četbě Milana Uhdeho z jeho knihy Objevy pozdního
čtenáře (CDK, Brno, 2013). Předposlední díl byl 26. srpna
věnován Jaroslavu Haškovi, resp. jeho jedinému a navíc
nedokončenému románu.
Umělecká kritika se zpravidla věnuje pouze dílům relativně
novým a ta starší, popř. klasická, přenechává historikům.
Velcí kritikové se ale vždy byli schopni vyrovnat i s klasiky,
nepodléhat konstatování historiků o takovém či onakém
hodnotovém zařazení děl časem prověřených, ale podívat se na
ně i zcela současnýma očima, oproštěnýma od dřívějších
interpretací a především dezinterpretací.
Po stu letech menší i větší kritické a posléze i
literárněhistorické pozornosti je Haškovo relativně rozsáhlé
dílo – zvážíme-li, jak málo měl na jeho napsání vlastně času –
přeseté opravdu důkladně. Před nesmlouvavým soudem času obstál
pouze Švejk, ovšem tak, že se stal jednou z mála celosvětově
známých a uznávaných českých próz. Jednotlivci i instituce,
reprezentující nelidský režim, se nic nechápajíce znovu a
znovu komicky rozbíjejí při střetu s nereálným, neprůstřelným
a nepromokavým nadčlověkem. Uhde: „Švejk kráčí ochotně vstříc
dalším a dalším malérům, připravuje si je ruku v ruce
s autorem, strůjcem tohoto nekonečného, pikareskně rozvíjeného
řetězce příhod plných nebezpečí, jež se však protagonistovi
pouze povážlivě blíží, ale nikdy ho přímo neohrozí,
nezasáhnou.“
Na straně moci stojí veškeré myslitelné reálné výhody, ale
proti nim stojí síla nadreálná, jakýsi „Golem srandy“, který
je za vyvolání komického efektu ochoten udělat cokoli, dobře
věda, že pranic neriskuje. Plod fantazie hospodského
intelektuála, který si vysnil personifikovanou sílu, která ve
střetu s mocí nejenom nepodlehne, ale navíc ji vždy dokonale
zesměšní.
Dobrý voják Švejk se rafinovaně jeví jako primitivnost sama.
V podstatě je ovšem „nad-lidský“, je to do komična převrácený
Nietzcheho Übermensch. Švejk je totiž všechno jiné než
realistická figura, je to monstrum. Nic jej nebolí, ničeho se
nebojí, ani smrti. Nelze jej zastrašit ani vydírat, nemá
příbuzné, lásky ani přátele, a navíc: neustále se mění,
kapitolu od kapitoly, občas i výstup od výstupu. Je proteovsky
proměnlivý, nemá stálý charakter: chvíli je to hlupák, pak
lstivý dareba, jednou vychytralý lump, pak zase přející
dobrák, jak se to Haškovi právě hodí. Pravděpodobně i jak si
momentálně při lipnickém psaní či diktování právě vzpomněl na
již napsané – nic přitom po sobě nečetl.
Uhde mluvil o „hospodském dada“ a o Haškově „nihilistickém
desperátství“. Přidal bych ještě Haškovu ideologickou
podstatu: Hašek byl bytostný anarchista, virtuózně ovládající
to, co Bachtin nazývá „smíchovou kulturou“. Vysmát se
jakémukoli řádu, to byl pro Haška přímo smysl života a ve
Švejkovi jej dokonale naplnil.
Hašek nebyl vlastně až do smrti jako umělec uznán. Dobová
česká literární kritika s Šaldou v čele jej považovala za
běžného pisálka. Musel přijít až německý literát Max Brod a
pro české umění Haška objevit, podobně jako pro ně objevil,
resp. docenil Leoše Janáčka nebo pro německou literaturu
spisovatele Franze Kafku. |
