|
|
 Dánsko
je placka
Dánsko je placka. Rovina. O nejvyšší horu této země se léta
vedou spory. V současné době vítězí Mollehøj neboli Vršek
mlýna, ale do přeměření v roce 2005 vedl Ejer Bavnehøj (dnes
třetí příčka) a za ním byl Yding Skovhøj, jenže na něm je
mohyla z doby bronzové a ta se nepočítá, takže je momentálně
druhý. Kdysi jsme vrchol Yding Skovhøj (tehdy 172,66, dnes
170,77 m n. m.) s přítelem Bohdanem slavně dobyli, zakopali
jsme tam českou korunu (tedy minci) a pak jsme, omotáni
vlečným lanem ze škodovky, sestupovali na parkoviště, které se
nalézá v údolí v nadmořské výšce asi tři metry pod vrcholem.
Protože jsme po tom výkonu hlasitě jásali, přítomní Dánové nám
gratulovali a oslavovali s námi. Také proto jsem si ten národ
zamiloval. Mají nízkou nejvyšší horu, a dělají si z toho
legraci, to by některé jiné národy neuměly. Ty nejspíš
potřebují mít kvůli svému nevelkému sebevědomí všechno
velké...
Tenkrát s Bohdanem jsme se ovšem spletli a o té nepoctivé
mohyle na vrcholu Yding Skovhøj nevěděli. Není na tom nic
divného, jiní cestovatelé dopadli ještě hůř. Karel Čapek
například popisuje v Cestě na Sever, jak jeden jeho známý
hledal „nejvyšší dánskou horu“ Himmelbjerget čili Nebeský
vrch, která je dneska na ubohém sedmém místě se směšnými 147
metry nad mořem! Dlouho ji nemohl najít, až mu nakonec jistý
domorodec oznámil, že už ji několikrát přejel... Vítězný
Mollehøj bychom letos určitě také přejeli, ještě štěstí, že se
o dvě stě metrů dál vzpíná druhá část tohoto horského masivu
Ejer Bavnehøj a na ní je rozhledna. Krásná stavba, třináct
metrů vysoká, s výtahem pro vozíčkáře...
Dánsko je placka, ale Dánové na ní umějí skvěle stavět. Nejen
mosty, o kterých se hodně mluví, i další odvážné moderní
budovy. V Aarhusu u přístavu se právě dokončuje fascinující
obytný komplex ve tvaru ledovcových ker, v němž budou i levné
byty a různé sociální vymoženosti pro chudší lidi, pro matky s
dětmi a podobně. Také jsme letos navštívili půvabnou budovu
univerzity Vituse Beringa v Horsensu. Bylo nás deset,
vstoupili jsme do objektu, vyjeli výtahem na střechu, nechali
se okouzlovat výhledem na moře a město, sestoupili po brčálově
zeleném schodišti, nahlédli do učeben, všechno si to
vyfotografovali a nikdo se nás nezeptal, co tam děláme –
zkrátka veřejná budova. V Aarhusu jsme také vystoupali až nad
střechu, tentokrát uměleckého muzea Aros. Slavný
dánsko-islandský architekt a designér Olafur Eliasson tam
vytvořil kruhovou vyhlídku z barevných skel, na níž se vám
začne zdát, že se vznášíte nad městem a jste tak trochu
bohové...
V Middlefartu jsme si prohlédli supermoderní budovu
spořitelny, která slouží také jako kavárna, a pokud vejdete
vchodem z druhé strany, i jako knihkupectví. V Kodani na nás
čekala další a další překvapení. Budova opery od Henninga
Larsena se hrdě nese nad vodou hned naproti Amalienborgu,
sídlu královny Markéty II. Nechala ji postavit dánská firma
miliardáře Maersk-Møllera. Pan majitel sice nekandiduje ve
volbách, aby spasil místní demokracii, ale daroval tuto stavbu
dánskému státu. Když se vydáte lodí od sochy Malé mořské víly
do starého přístavu s matoucím názvem Nyhavn, Nový přístav,
minete operu a desítky dalších nádherných nových staveb, mezi
nimiž vyniká obrovská knihovna Černý diamant, důmyslně
rozpolcená prosklená dominanta města. Pod ní se ve slunci
babího léta povalovali spoře oblečení obyvatelé metropole,
jiní kolem popojížděli na kolech, tu plovárna, onde kavárna...
Dánsko je skutečně placka, ale Dánové přitom mají opravdu
rozhled...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
