|
|
 Pavel
Rímský, herec
Kdy jste si uvědomil zodpovědnost za svůj talent?
Pokud jde o talent, na to nedokážu odpovědět, ale hlas, to je
jiná... Hlavně dřív jsem měl k němu svérázný až ambivalentní
postoj. Na jednu stranu byl člověk rád, že dostal do vínku
něco, co ho živí a leccos mu umožňuje, na druhé straně bylo
nemálo lidí, kteří mi ho vlastně vyčítali. Říkali, že to na
kameře nepůsobí přirozeně, že je to příliš dokonalé a podobně.
A výsledkem bylo, že jsem svůj hlas nikterak nešetřil. Nechtěl
jsem být krasořečník, krasohlas, chtěl jsem být dobrý herec.
Jednou jste na otázku, co jste pro svůj hlas dělal, odpověděl,
že jste hodně kouřil, pil tvrdý alkohol a zpíval v rockové
kapele...
To mohu potvrdit. Ale pravdou je, že už ani nekouřím, ani
nepiju tvrdý alkohol a v rockové kapele nezpívám drahně let.
A není to trochu nuda, nedopřávat si věci, které má člověk
rád?
Já si je dopřávám rád. Kouření jsem před dvaceti lety nechal
proto, že je nezdravé, a tvrdý alkohol nepiju, protože si
myslím, že pánové, kteří mu v jistém věku holdují, si propijí
vnitřnosti. Ale moc rád mám dobré víno.
A co ten rock?
Když jsem začal hrát s jednou rockovou kapelou, bylo mi asi
třináct. Díky povolání mého otce, divadelního režiséra, jsme
jeden čas bydleli na Slovensku a tam – v Martině – to začalo.
Hrál jsem na baskytaru a navíc jsem zpíval. Poté jsem se dal
dohromady s jednou umprumáckou kapelou v Uherském Hradišti.
Byly to časy, kdy se v drtivé většině zpívaly převzaté
písničky. Doba vlastní tvorby byla ještě v plenkách.
Řekl jste, že máte ke svému hlasu ambivalentní vztah. Kdo si
však projde vaše dabingové role, s úžasem zjistí, jak široký
je váš záběr. Dabujete herce od Sylvestera Stallonea, Roberta
de Nira, Morgana Freemana až po Bena Kingsleyho...
... a taky Charlese Bronsona v Tenkrát na Západě...
Znamená propůjčovat svůj hlas těmhle velkým světovým hercům
také sám se herecky proměňovat? I třeba proti svému typu?
To rozhodně. Ale je to velmi proměnlivé, protože co film, to
jiný žánr. Mám třeba moc rád komedie. I když dabuji často
„drsňáky“, v komediích si užívám. A objevují se tam i ti
drsňáci. Namluvil jsem například Jeana Reno v komedii Drž
hubu. I Stallone natočil bezvadnou komedii – remake Funesova
Oscara. Tohle mě prostě baví. Ale i k tomu dabingu mám vlastně
ambivalentní vztah. Na jednu stranu mě to ohromně baví, na
druhou dostávám kopřivku, když slyším slovo dabér. Lidi jsou
buď herci, nebo nejsou herci. Nejsme „dabéři“, „rozhlaséři“.
Jsme prostě herci, kteří pracují i v dabingu nebo v rozhlase,
je-li nám to dáno.
Jen vloni jste nadaboval padesát šest rolí. Je možné to vůbec
fyzicky stihnout?
To je docela dobře možné. Dnes se totiž dabing dělá jinak.
 Jak?
Rychle. Dnes můžete nadabovat třeba i čtyři filmy za den, když
vás chtějí.
A to je dobře?
Pracuje se s úplně jinou technikou. Pryč je doba, kdy se herci
sešli ve studiu, tam jim pustili film a potom každý reagoval
na svého partnera, který stál vedle něj. Dneska se natočí
každý part zvlášť, hlas partnera v dialogu vám pustí do ucha a
vy jste ve studiu sami. Je to pochopitelně levnější metoda.
To se musí K. M. Walló v hrobě obracet.
Asi se obrací, to je možné, protože jeho éra byla úplně o
něčem jiném – znám to, také jsem měl tu čest s ním pracovat –,
ale doba se mění, a stejně jako už třeba nepoužíváme telefon
na kličku, proměnila se i technika dabingu.
Zůstává ovšem prostor i pro to herecké vyjádření namlouvané
postavy?
Zůstává. Když to tomu herci na plátně nechcete zkazit, musíte
to hrát se stejnými emocemi, se stejným nasazením.
Z toho, co říkáte, vyplývá, že dabingu by se měli věnovat
opravdu jen zkušení profesionálové, protože ti méně zkušení to
mohou těm „originálním“ hercům taky zkazit.
To je bohužel pravda a bohužel se to taky často děje.
Vedle divadla, filmu, dabingu se věnujete i audionahrávkám.
Ano, máte pravdu. A hodně mě to baví.
V poslední době je velkým hitem kniha Hypnotizér švédské
manželské dvojice Ahndorilových, jež píše pod jménem Lars
Kepler. I tu jste načetl na CD. Prý jste jejich velkým
fanouškem?
To jsem. Taky se mi líbí ta hravost v jejich jméně. Keplera si
zvolili podle známého astronoma a jméno Lars podle Stiega
Larssona, autora nesmírně populární trilogie o dívce, která
kopla do vosího hnízda a tak dále.
Líbí se vám současná severská literatura?
Líbí. A moc. Říká se, že seveřani jsou chladní, ale podle
současné literatury, zejména té detektivní, to tak nevypadá.
Jste častým hostem i u rozhlasového mikrofonu. Proměnila se z
vašeho pohledu příprava nebo vlastní natáčení v rozhlasovém
studiu podobně, jako jste to popisoval u dabingu?
To bych ani neřekl. V rozhlase všechno zůstalo při starém, je
to tak příjemně starosvětské, jako to bývalo. Snad s jediným
rozdílem: měl jsem možnost pracovat se „starou rozhlasovou
gardou“ – s Jiřím Horčičkou, Karlem Weinlichem, Petrem
Adlerem, Ivanem Holečkem, který mě do rádia přivedl – a byl
jsem v rozhlase každý týden. Dnes zajdu na Vinohradskou tak
jednou za tři měsíce.
Nedošlo také v rozhlasovém herectví k podobnému zcivilnění
jako v divadelním či filmovém herectví? Přece jen, když si
dnes poslechnete rozhlasové inscenace s Adamírou, Cupákem,
Högerem, Nedbalem a dalšími mistry, je tam větší míra
stylizace, než s jakou se pracuje dnes.
Do jisté míry máte pravdu. Inu, tahle generace, která uměla
tak nedostižně pracovat s hlasem, odešla, a zbyli jsme my. A
výsledky možná nejsou takové, na jaké jsme od těch skvělých
herců byli zvyklí. Víte, pořád se mluví o tom, jak všechno
musí být civilní. Nedávno jsem byl v biografu podívat se na
své kolegy. A úplně jsem žasnul – oni byli úžasně civilní,
jenom jsem jim nerozuměl. Zamlada jsem vídal jiné kolegy,
kteří už bohužel mezi námi nejsou, co hráli přirozeně, a
přitom se nebáli velkého gesta, velkých citů, stylizace...
Přesto to bylo civilní a bylo úžasné se na ně dívat.
Nedávno rozhlas vysílal četbu na pokračování z deníku
horolezce Miroslava Šmída, kterou jste natočil s Pavlem
Krejčím v Hradci Králové.
To jsem dělal s velkou láskou. Nejen proto, že jsem v
hradeckém studiu právě s Pavlem Krejčím začínal, ale i proto,
že mám velmi rád hory. V době, kdy jsme bydleli na Slovensku,
jsem žil mezi horami. Z jedné strany Malá Fatra, z druhé
strany Velká Fatra, přede mnou Magura, kousek výš Tatry...
Jako kluk jsem měl dva sny: buď že budu dělat bigbít, nebo že
se stanu nosičem v Tatrách a postupně se vypracuji na horského
vůdce. Svět se pak otočil jinudy, ale ty kousky snů mi zbyly.
Dodnes rád čtu o tom, jak Messnerovi zbývají poslední metry k
vrcholu...
Několikrát v našem rozhovoru zazněla slova bigbít a rock. Máte
rád kapelu Pražský výběr?
Mám, a moc.
Právě muzika Pražského výběru hrála zásadní roli ve
filmu-podobenství Juraje Herze Straka v hrsti, který byl
okamžitě po dokončení uložen do trezoru. Co to pro tvůrce
znamená, když je jeho práce zničená a zašlapaná?
Podobnou zkušenost jsem zažil i s divadelním seskupením Dílna
24, kde jsme hráli společně s Ivanem Pokorným, dnešním
televizním režisérem, Petrem Paloušem, Vláďou Kratinou, Jirkou
Kodešem, Lenkou Skopalovou, sestrami Machoninovými a dalšími
lidmi. V létě jsme hráli v cirkusovém stanu, v zimě nám
poskytl přístřeší Činoherní klub. Tohle divadlo po dvou letech
v roce 1980 soudruzi nemilosrdně rozprášili.
Co jim bylo trnem v oku, kromě vaší nezávislosti?
Byli jsme soubor Státního divadelního studia Praha, pod které
spadal například Činoherní klub, Ateliér, Semafor, Linha
Singers... Jak jsme odcházeli z divadel, kde byly poměry přece
jen sešněrovanější, cítili jsme se svobodní, a tak jsme si
přestali brát servítky a začali jsme si čím dál víc dovolovat.
Přirovnal bych to k lehce odšpuntovanému šampaňskému. Zákaz
pak přišel velmi rychle.
Alena Sojková
Foto Tomáš Tesař
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 24. 9.
|
