|
|
 Hra,
v níž se šklebí dějiny
V prázdninových týdnech, kdy herci obvykle prchají z měst,
bylo v ostravském činoherním studiu živo. Režisér Peter Gábor
tam totiž natáčel rozhlasovou adaptaci divadelní hry Tomáše
Vůjtka S nadějí i bez ní (uvádí Český rozhlas Vltava v úterý
1. října v 21.30). Za text, který vychází z knižních vzpomínek
Josefy Slánské, vdovy po popraveném generálním tajemníkovi
strany Rudolfu Slánském, získal autor Cenu Alfréda Radoka. A
když se scénář po několika peripetiích konečně dočkal
realizace v ostravském divadle Komorní scéna Aréna, dostalo se
ovací kritiky nejen režiséru Ivanu Krejčímu, ale také
představitelce hlavní role Aleně Sasínové-Polarczyk. Na svém
kontě má ostravská inscenace Cenu Marka Ravenhilla i letošní
nominace na Cenu Alfréda Radoka v kategorii inscenace roku a v
kategorii ženský herecký výkon roku.
Nápad natočit rozhlasovou hru se ale objevil dávno před
uvedením dramatu na divadelní scénu. Jen shodou náhod nakonec
divadlo rozhlas předběhlo, ale i vzhledem k tomu, že jde o dva
výrazně rozdílné projekty, na prvenství v tomto případě
nezáleží.
Pojetí, které uvede Klub rozhlasové hry stanice Vltava,
pracuje s dramaturgickou úpravou autorky článku. Zatímco na
scéně všechno zvládnou tři hlavní postavy a voiceband, v
rozhlasovém studiu se sešlo celkem třináct herců. Jedinou
herečkou, která z divadelní scény přešla i do studiových
prostor, je Alena Sasínová-Polarczyk, jíž Tomáš Vůjtek psal
roli Josefy Slánské přímo na tělo. Jejími protihráči se stali
David Viktora a Jan Fišar v postavách nepříjemných
vyšetřovatelů. Ve vedlejších rolích se pak objeví Tomáš
Jirman, Norbert Lichý či Renáta Klemensová.
V rozhlasové adaptaci bylo mimořádně obtížné najít klíč k
převodu divadelních scén, pro něž je důležitý obraz, do
výlučně zvukové podoby. Vůjtkův příběh se odehrává v širokém
časovém rozpětí několika desítek let a je vlastně jakousi
učebnicí moderní československé historie. Dějovou osu tvoří
výslech Josefy Slánské, kolem něhož se vrší retrospektivní
scény. Režisér Peter Gábor s mistryní zvuku Hanou Plecháčkovou
hodně pracovali s prostorem a se střídáním dvou hlavních rovin
– vnitřního hlasu po všech stránkách tragické hrdinky a
reálných situací. V ostravském studiu se ovšem v žádném
případě nezrodila realistická historická hra, ale spíš
zaskakující dějinný škleb, kterého se od doby, jíž jsme
součástí, jistě můžeme kdykoliv dočkat znovu...
Eva Lenartová, dramaturgyně
|
