|
|
 K tobě,
naději, vztahuji své paže
Tento verš napsal v roce 1944 třináctiletý židovský chlapec
Uri Orlev. Polský Žid, který spolu se svým bratrem dokázal
přežívat několik měsíců sám bez rodičů ve varšavském ghettu,
než byl odvlečen do koncentračního tábora Bergen-Belsen.
Okamžitě po osvobození odjel do Palestiny, kde začal psát
knihy pro děti, a v Izraeli žije se svou ženou dosud.
Jedenaosmdesátiletý spisovatel obdržel za svou knihu Ostrov v
Ptačí ulici v roce 1996 Cenu Hanse Christiana Andersena. Od té
doby byla zfilmována, přeložena do pětatřiceti jazyků a
nedávno vyšla poprvé v češtině.
„Stále se cítím pevně spjatý s obrázky z dětství, s jazykem,
kterým jsem mluvil, s knížkami, které jsem četl. Zakotvenost
člověka nelze zrušit. Lze o ní ale celý život přemýšlet,“
napsal jste.
Opravdu – jsou věci, které se vám otisknou do duše na celý
život. Víte, že jsem dlouho nevěděl, že jsem Žid? Měli jsme
křesťanskou chůvu, s kterou jsem chodil do kostela. A když
jsem pak dostal židovskou chůvu, která mě nutila jíst, utíkal
jsem před ní do kostela, protože jsem věděl, že tam mě hledat
nebude. Na schodech chrámu jsem sedával vedle žebračky,
povídali jsme si o životě a já se k ní jednou naklonil se
slovy: „Nikomu to neříkejte, ale já jsem Žid.“ Ona se strašně
rozzlobila. „Můžeš si hrát na piráty, můžeš si hrát na
indiány, ale na Židy si hrát nesmíš.“
Považoval jste někdy svůj úděl za nespravedlivý, přemýšlel
jste o tom, proč právě já jsem tím vším musel projít?
Ne, takhle jsem nikdy neuvažoval. Jako malý jsem hodně četl.
Chodil jsem do knihovny a půjčoval si dobrodružné knížky.
Chtěl jsem něco podobného zažít, a pořád se nic nedělo. Pak
vypukla válka, a dobrodružství bylo tu. Jeden spisovatel
napsal, že většina našich přání se během života vyplní, ale
úplně jinak, než jsme si to představovali.
Znáte Benigniho film Život je krásný, který zobrazuje obdobné
téma, jaké popisujete ve své knize?
Nejenže znám, ale osobně jsem se s Benignim setkal v Římě u
příležitosti společného promítání jeho slavného filmu a snímku
natočeného podle mé knihy Ostrov v Ptačí ulici. Oba jsme pak
společně vystoupili na konferenci, kterou tam tehdy
uspořádali.
To, co je společné vaší knize, Benigniho filmu a ostatně i
Deníku Anne Frankové, je naděje. Opíral jste se o naději, když
jste jako dítě sám prožíval válečnou dobu?
Někdy se mě ptají, proč píšu pro děti a mládež, a ne pro
dospělé. Odpovídám: Dětem můžete dát v knihách právě tu naději
– všechno je ještě před nimi, všechno je v životě možné. V
knihách pro dospělé je spousta zoufalství, odcizení a smutku,
a o tom já psát nechci.
Je známo, že lidé, kteří ztratili naději, nepřežili. Ale
lidem, kteří si ji uchovali, se přežít podařilo.
Když se děje něco tak strašného, jako je holocaust, všichni
chtějí přežít. Většinou se v takových dobách sníží i počet
sebevražd, protože málokdo si dobrovolně sáhne na život. Lidé,
kteří přežili, přežili díky šťastným náhodám, díky zázraku.
Jste autorem autobiografického románu Cínoví vojáčci. Kromě
něj jste napsal další autobiografii, která nese symbolický
název Hra z písku. Co ten titul znamená?
Odkazuje k jedné hře, kterou jsme hráli ještě před válkou,
když jsme žili v Polsku. Jedna holčička nám z písku věštila,
kolik dětí budeme mít. Nabrala si hrst písku, otočila ruku,
část písku jí zůstala v dlani, ale většina se vysypala na zem.
„Děti“, které poprvé spadly mimo, sežere vlk, po druhém
otočení ruky ty, co se ocitly na zemi, se zadusí, při třetím
je přejede tramvaj... A tak si vymýšlela různé smrti, až zbylo
jen pár zrnek písku, ty spočítala a řekla, tolik dětí budete
mít. Jednou se mě můj syn, kterému bylo tehdy asi sedm,
zeptal: „Tati, a jak jste utekli Němcům?“ Nabral jsem písek a
začal obracet dlaň. A ukazoval jsem mu: „Vidíš, já a můj bratr
jsme vždycky zůstali tady nahoře na dlani a přežili jsme.“
Určil váš zážitek z dětství směr vašeho života?
Podstatné bylo, že jsme zůstali bez rodičů a stále jsme se s
bratrem přesouvali z místa na místo. Hráli jsme také různé
hry. Tohle všechno určovalo můj prožitek holocaustu, ne ta
neštěstí, která se děla. Když jsem byl v Japonsku, zeptala se
mě jedna japonská dívka, jak je možné, že jsem nejstarší syn
lékaře, a nestal jsem se lékařem. Odpověděl jsem jí, že jsem
měl „štěstí“, protože vypukla válka a rodiče mě nemohli nutit
ke studiu lékařství. Proto jsem se mohl stát, kým jsem chtěl –
spisovatelem.
Alena Sojková
Foto Josef Louda
|
