|
|
 Jsme jako ještěrka, když ztratí svůj
ocas?
Je obtížné posuzovat v jakési jednotné obecné rovině sporný
výsledek, neboť každý ztěžka vybojovaný zápas o konečný tvar
má rozdílný původ i smysl – jistě lze jen stěží srovnávat
selhání Menzelovy nejnovější komedie Donšajni (či dalších
produktů podobného ražení) s ne vždy vstřícnou komunikací u
výsostně uměleckého díla, jakým je Ocas ještěrky, vysílaný ve
středu 23. října ve 21.50 na ČT2.
Ač režisér Ivo Trajkov přiznává inspiraci pohádkou Boženy
Němcové Anděl strážce (kterou v rámci pohádkového žánru
zpracovává Strachův film Anděl Páně), posouvá příběh k
hranicím podobenství, vnějškově zasazeného do kulis
současnosti. Původní pohádkový rozměr zcela rozrušil, vnáší
mysteriózní atmosféru, provázející dotek člověka se
znepokojivými vizemi, předpověďmi i očekáváním věcí budoucích.
Ústřednímu hrdinovi Josefovi (představuje jej David Švehlík)
totiž při narození věštba předurčila, že bude žít jen krátce.
Josefa, jehož osudy připomínají bludné putování, ustavičně
provází pocit beznaděje a zcela promarněného života, ubíjí jej
propuštění z práce, zanedbává vlastní opravářskou dílnu.
Pochybnou útěchu hledá ve zpíjení a úniku do samoty, stále
více jej popouzejí takzvaně dobře míněné rady jak by se měl
zachovat, ať již je slýchává od své matky nebo
spolupracovníků.
Do jeho života zasahuje několik lidí, kteří si vynucují jeho
přízeň, ať již o ně stojí či nikoli. Zatímco přerušitelné
vztahy (nikoli souběžné) ke dvěma ženám ovlivňuje dosud
nepřekonaná závislost na bývalé partnerce, z neodbytné
přítomnosti záhadného kamaráda Gabriela (Karel Zima), s nímž
se seznámil v nočním baru, se vymanit nedokáže. Gabriela
vídáme, věčně oblečeného do světlého odění a s kapucí na
hlavě, jak Josefa – podoben stínu – vytrvale provází.
Trajkov chtěl dospět k oduševnělé (či přímo duchovní) dimenzi
svého vyprávění, kráčet ve šlépějích Kieślowského nebo
Wenderse, aniž by zrušil dvojznačnost svého nazírání. Záměrně
setrvává u někdy až matoucích náznaků, které si musí dle svého
úsudku dešifrovat až divák. Vědomě pracuje s oddramatizovaným,
nesouvislým vyprávěním, v herectví až zdřevnatěle toporným a
zneživotnělým. Takto přiblížený koncept vyhlíží ambiciózně,
jenže režisér ne vždy dokázal překonat sebestřednost a snad i
samoúčel. Přesto nezbývá než vysoce ocenit dílo, které ční nad
běžné spotřební produkty, ať už se tváří jakkoli.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
