|
|
 Jiřina
Šiklová, socioložka
Bydlíte celý život v jednom bytě. Je to pro starého člověka
výhoda?
Je, protože až budu třeba úplně slepá, vyznám se tady po
paměti. Výhodné je i to, že už mě lidé v okolí dobře znají,
takže až budu úplně pomatená, někdo mě určitě dovede domů.
Horší je, že jak tady člověk bydlí dlouho, nechtějí se mu
některé věci vyhodit, přestože by to asi bylo potřeba.
Dovedete si představit situaci, kdy starší osobu, zvyklou na
svoje prostředí, přestěhují do jiného bydlení?
To si umím představit velmi dobře. Nezapomeňte, že jsem
pracovala v sedmdesátých letech minulého století na geriatrii
v pražské Thomayerově nemocnici. Odchody starých lidí do
eldénky (léčebna dlouhodobě nemocných, pozn. redakce) nebo do
tzv. domovů důchodců jsem zažívala denně. Lidi dnes už asi
vůbec nemají představu, v jakých podmínkách tehdy lidé v
těchto zařízeních dožívali. Osm lidí na pokoji, kvůli
nedostatku personálu se osazenstvo pokojů kombinovalo tak, že
ti stařečci a stařenky, co na tom byli lépe, pomáhali těm, co
se bez pomoci neobešli. Bylo to dost tvrdý.
Máte přehled, paní Jiřino. Zkuste tedy porovnat péči o staré
lidi tehdy a dnes.
Heleďte, lidi vám budou určitě nadávat, když napíšete, co teď
řeknu: za posledních dvacet let se péče velmi zlepšila.
Dokonce: zlepšila se neuvěřitelně. Dřív byly ty domovy
důchodců v podstatě kasárna, kde rozhodoval zdravotnický
personál. Tak to bylo nastavené. On ani nemohl nic jiného
dělat. Dnes lidé bydlí často v bytech se svým příslušenstvím a
využívají jen lékařských a sociálních služeb toho kterého
zařízení. Musí si často takovou možnost platit nebo doplácet,
to je pravda. Běžné jsou třeba i takové zdánlivé drobnosti
jako jinak barevné vchody do domů pro lepší orientaci.
O kom se to bavíme, když mluvíme o starých lidech? Existuje
nějaká definice, kdo už do téhle kategorie spadá?
Lidé se stáří tak bojí, že to vlastně ani nechtějí nijak
pojmenovat a přesně určit. Všimněte si, že když se bavíme o
starých lidech, používáme často pojem senioři nebo to všelijak
opisujeme, jako třeba „občané staršího věku“. Stává se mi
běžně, že mi lidé nechtějí říct do očí, že jsem stará. Je v
tom přítomný strach. Okolo stáří je hodně společenských klišé.
O jaká klišé jde z vašeho pohledu především?
No z mého pohledu – já už jsem tak prošpikovaná všelijakými
teoriemi a znalostmi téhle problematiky, že snad na to už ani
nemám svůj pohled. Ale jednoduše řečeno: mluvit o stáří se
pořád bere jako něco neslušného. Spisovatelka Lenka Reinerová,
která zemřela v devadesáti dvou letech a kterou jsem dobře
znala, mi jednou řekla: Jiřino, oni mi furt jen říkají, že
jsem pěkná čiperka, já už to slovo opravdu nesnáším.
Tak dobře, řekla jste si o osobní otázku. Vy se cítíte jako
starý člověk?
Ano, já jsem stará. Ale odmítám se identifikovat s tou
skupinou starých lidí, kteří pořád naříkají a litují se. A
pořád běhají sem tam s taškama podle toho, kde je co levného.
A takových je bohužel hrozně moc. A tak vznikne kolektivní
klišé: starý člověk je ten, co je v důchodu a pořád fňuká a
obíhá slevy. Čistě z geriatrického pohledu jde ale o věkovou
skupinu. Když jsem odborně začínala, šlo o lidi ve věku
šedesát pět let a starší. Dnes se to posunulo až na sedmdesát
pět. Tak to posuzuje Světová zdravotnická organizace. Dnešní
staří lidé jsou i přesto na tom často fyzicky lépe, než na tom
bývali jejich rodiče po pětašedesátce. Z toho důvodu se ale od
nich i více očekává. Dnešní staří si často nemůžou ulevit tím,
že jsou označeni za staré. Pořád je na ně vyvíjen tlak, že
jsou ještě mladí. Někdy tak i skutečně vypadají, ale fyzicky a
psychicky se už tak necítí. Aby nějak nezklamali, jsou často
bičováni takovým pocitem: ještě bych nějak měl pomoci s tím a
s tímhle, ale já už opravdu nemůžu. Tak se komplikuje ten
nejtěžší úkol stáří: sebepřijetí. Někdy k tomu staří lidé
potřebují pomoci otevřeným rozhovorem. Někdy stačí jen říct:
uvědomuješ si, kolik je ti let? To je normální, že tě něco
bolí, za to se nemusíš stydět. Místo toho je raději necháváme
hrát na své okolí všelijaké hry, které mají dokázat, že nejsou
tak staří, jak ukazuje jejich datum narození. Není to vůbec
jednoduché. Třeba jedu tramvají a někdo mě chce pustit sednout
a já řeknu: „Děkuju, ale já si nesednu, příští stanici
vystupuju.“ Pak mám špatné svědomí, že jsem řekla ne, a vrtá
mi hlavou, co si teď ten dotyčný o tom myslí. Třeba si říká:
Ta je tak blbá, nechce si sednout, protože si myslí, že kdyby
si sedla, tak by tím potvrdila, že je stará. A já přitom jsem
jen líná si sedat a zase vstávat.
Co všechno je vlastně schované v tom důležitém slově
sebepřijetí?
Především přestat obtěžovat sebe a okolí tím, že nechci
přijmout některé stavy, které se mě fyzicky i psychicky díky
věku dotýkají. Ale jinak jde vlastně o přijetí celého svého
života, toho současného i minulého. Bez uhlazování, ve vší
plasticitě. Je to pěkně těžký úkol, ale nedoporučuji se mu
vyhnout.
Pokud je tedy starému člověku aspoň jakž takž dopřáno zdraví,
měl by se snažit a pracovat na sobě?
Tohle staří lidé taky neradi uslyší, ale nespokojenost se
stářím není u většiny dána ekonomicky. Někteří z důchodců mají
lepší příjmy než lidé mladí nebo mladé rodiny. Já to vím z
různých setkání a z přednášek: peníze nejsou to, co staré lidi
nejvíc trápí. Často jsou velmi skromní a nedej bože abyste jim
řekli, že tady mají půl milionu a můžou si za to pořídit, co
chtějí – ale jen pro sebe. Utratí pár tisícovek a pak už
nevědí a chtějí to dávat dětem. A když se s nimi budete bavit
déle, začnou vám říkat, že je nikdo nemá rád a nikdo se s nimi
nebaví. To ekonomické se většinou ukáže jako zástupné. Nemá
cenu se na stará kolena balamutit zástupnými problémy, hledat
viníky ve špatné společnosti a zlých doktorech. Jistě že by
mohla být společnost lidumilnější a doktoři příjemnější. Ale
možná si stačí přiznat, že některé věci už nemůžu a nikdy se
už nevrátí. Že jsem více či méně závislý na pomoci druhých.
Přijmout to hluboce a skutečně vnitřně.
Jinými slovy: i v pokročilém věku je dobré mít na dalších
dvacet čtyři hodin nějaký smysluplný a věku a zdraví
odpovídající program?
Jak říkával prof. Vondráček: nejde o tom přidat léta k životu,
ale život k létům. Pokusit se udělat ten čas, který je před
námi, nějak kvalitním. Věnuje-li dotyčný zbytek sil rodině
nebo společnosti nebo svým snům, které jsou ještě v jeho
silách, je úplně jedno. To je jeho volba, jeho individualita.
My nemůžeme za druhého rozhodnout, co se domnívá, že je ještě
důležité prožít a s kým to chce prožít. Třeba při společných
výletech do přírody. Kolikrát vidím převážně ženské party, jak
spolu vyrážejí. To je dobré, pokud to jde zdravotně.
Jaké věci jsou pro vás konkrétně ve stáří důležité? Jsou lidé,
kteří žijí hodně uzavřeně, třeba jen pro rodinu nebo partnera
a pak ve stáří se jim stane, že najednou nemají nikoho. A jsou
lidé, kteří mají spoustu přátel a aktivit a mají pak naději,
že jim i na stáří něco zbude. Jak u sebe pozorujete to, na čem
vám záleží a co už jste vypustila?
Dávno už mi pochopitelně nezáleží na zaměstnání, na kariéře.
Přátele, na kterých mi záleží, mám a o ta přátelství se
starám. Mám pocit, že jich je pořád, zaplaťpánbůh, dost. Občas
si říkám: proč já ještě tam a tam lezu a v něčem se angažuju.
Ale takový byl celý můj život. Takže já se musím spíš naučit
brzdit. Ke stáří navíc člověk už nemusí být tak diplomatický a
může mluvit mnohem ostřeji. To používám, někdy tedy až moc.
Je na to vaše okolí připravené, nechtělo by raději ve vás
vidět takovou vlídnou stařenku?
Moje blízké okolí asi připraveno je, ale jinak si myslím, že
staré lidi by okolí nejraději vidělo jako takové laskavé
blbečky, kteří jen sedí a mlčí. Jenže to, že je člověk starý,
neznamená, že má být neviditelný.
Problém ale je, že někteří si pletou ostrou debatu s
agresivitou. Je smutné, že nejagresivnější vůči přistěhovalcům
nebo cikánům jsou u nás staří lidé. My jsme si museli vydělat,
my jsme museli celý život dřít, my jsme museli poslouchat… Že
jsou ty problémy složité, jako by nechtěli vnímat. Ne všichni,
pochopitelně.
Jak má dnes mladší generace pečovat o svoje staré?
No to je velký úkol. Starých lidí přibývá a to velmi rychle.
Pokud mají ve společnosti nějak rozumně fungovat, musí se jim
společnost rozumně přizpůsobovat. Jednoduchý příklad: dá se
předpokládat, že čas přecházení ulice na zelenou na semaforu
bude muset být v budoucnu delší.
Tomáš Weiss, publicista
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 15.
11.
|
