|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Vyšší princip
Z hlediska vyššího principu mravního není příliš důležité,
jaké bude rozložení sil na příští politické scéně. Na
jakékoliv politické scéně. A dokonce kdykoliv. Protože
rozhodující otázku, která by mohla ovlivnit naše životy tak,
aby se nám žilo spokojeně, nikdo neřeší. A to je: morální stav
společnosti.
Žijeme ve světě, kde si malá skupinka predátorů přivlastňuje
většinu vytvářených hodnot. V rozhovoru o krizovém stavu
americké společnosti to potvrdil prezident Obama. Devadesát
pět procent zisku jde za jedním procentem lidí! Když Obama
vyčerpal všechny možnosti, jak uniknout tomuto faktu, nakonec
připustil: Ano, je to tak.
Zákony a hospodářská pravidla jsou přitom, zdá se, v pořádku,
a přesto se dál šíří chudoba a bezperspektivnost života, nejen
v USA, ale v globálním měřítku. Všude, kam dosáhne
neoliberální kapitalismus. Co je tedy ta zvláštní magická
síla, která nám stojí v cestě a zabraňuje nám spokojeně žít?
Zdá se, že lidská povaha. Je přece evidentní, že naše problémy
nepocházejí z ekonomické sféry, jak se nám snaží stále někdo
namluvit, ale z neuspokojivého morálního stavu.
Lidská povaha. Něco obyčejného, s čím se nepočítá. Všude je
dost peněz, ale i dost chudých. Přečetl jsem si, že i v České
republice jsou děti, které přicházejí do školy bez snídaně,
svačinu jim často dají tajně učitelé, a když ostatní obědvají,
dostanou ze soucitu teplý čaj. Určitě se najde vysvětlení.
Třeba neschopnost jejich rodičů. Nebo nenasytnost jiných,
kteří přišli k majetku při velkém klausovském rozdělování a
daně odvádějí v jiné zemi, pokud vůbec. Zákony ani ekonomická
pravidla neporušují.
Stát by prý mohl tyto nerovnosti napravovat, ale neumí to.
Nedávno vypukla debata, zda by se měly vytvářet struktury,
které by to dělaly místo státu. Lidé by si měli pomoci sami,
říkali jedni. Ne, musíme přinutit stát, aby dělal to, co má,
říkali jiní. Ti, kterých se to týká, zmíněné jedno procento,
se skrývají za obří společnosti, nepostižitelné akcie,
neexistující firmy, v daňových rájích. V antickém Řecku se
označovali slovem tyran. Byli viditelní a mohli se stát terčem
odporu. V moderní společnosti, kde se politické i ekonomické
násilí odehrává v rukavičkách, tomu tak není. Dokážeme jen
stěží identifikovat tyrana, a když už, ukáže se, že je to jen
bílý kůň, špička ledovce. Že je sám otrokem silnějšího tyrana.
Ale přes toto matení pojmů, které způsobila věda, osvícenství
a falešná filozofie, něco platí stále. Vyšší princip mravní,
který zůstává v lidském vědomí stejně jako hvězdné nebe nad
námi. Nedávno, když zemřel režisér Jiří Krejčík, jsem si znovu
připomněl jeho Vyšší princip. A známý výrok z tohoto filmu
jsem si upravil na: Zničit tyrana není zločin. Proto, aby byl
přijatelný i v našich poměrech, neboť přichází čas, kdy
všechny prostředky už byly vyčerpány. Až se znovu přesvědčíme,
že se politický systém zhroutil a demokracie už není
demokracie, ale jen pláštík pro obohacování dalších garnitur,
půjde o to, najít východisko za každou cenu. A při zohlednění
faktu hladovějících dětí zvláště! Nad všemi hospodářskými
teoriemi, nad všemi chaotickými zákony je totiž stále platný
vyšší princip mravní a lze nějakým, nám zatím neznámým
způsobem, dosáhnout i spravedlnosti. V jiném starém filmu se
po dvaceti letech věznění za něco, co nespáchal, vrací nevinný
člověk na místo činu a donutí své tyrany, aby se navzájem
zlikvidovali. Žena-detektiv mu to vyčítá: „Ke spravedlnosti
lze přece dojít i jiným způsobem!“ A on jí odpoví: „Dobrá,
popřemýšlejte o tom ještě, paní Fletcherová. A až zjistíte,
jakým, dejte mi vědět!“ |
