|
|
Vymanit se z matčina područí
Rumunské filmy pravidelně sklízejí vavříny na prestižních
festivalech, Pozice dítěte, která právě vstoupila do českých
kin, například zvítězila na prestižním festivalu v Berlíně.
Tato díla vytrvale nahlížejí pod povrch rumunské společnosti a
činí tak s nebývalou pokorou, zklidněle a bez zbytečného
jitření vášní. Zpravidla předkládají střízlivý záznam často
vypjatých událostí. Většinou se soustředí na soukromou
existenci hlavních postav, skrze něž pozorují znepokojivé
příznaky hluboké společenské krize.
Tento přístup rozpoznáme také v právě hodnoceném snímku.
Režisér Calin Peter Netzer tu načrtnul zpola rozvrácený vztah
mezi dominantní matkou (z rodu takříkajíc matek opičích, které
nikdy neopustí ochranitelský pud) a jejím synem, jenž se marně
pokouší uniknout z jejího vlivu a zařídit si život podle
svého. Postupně vychází najevo, jak tíživě jej matčina výchova
poznamenala: že jej proměnila ve slabocha neschopného obhájit
své potřeby, v nešťastníka, jenž se trpně vyhýbá kontaktům s
neodbytnou matkou a jehož sužují problémy v sexuálním životě.
Samozřejmě nic z toho přímo nezazní, buď tyto skutečnosti
vycítíme z kontextu dění nebo je s jistými rozpaky sdělí
synova přítelkyně, matkou dosud odmítaná. Navíc i dávno
zakořeněné konflikty nacházejí svůj odraz ve ztlumené, snad až
odosobněné mluvě, naznačeny spíše zámlkami nežli výbuchy
vzteku.
Režisér (jenž se podílel i na scénáři) ovšem takto načrtnutý
vztah nechal vyostřit osudovou autonehodou, při níž syn při
neopatrném předjíždění zabil malého kluka, jenž s kamarády
přebíhal přes silnici. Matka se lví vytrvalostí začne
ovlivňovat případ, úplatky i přes síť vlivných známých se
pokouší intervenovat na policii, přimět svědky ke změně
výpovědi, dokonce se zastaví v postižené rodině, aby se slzami
v očích projevila soucit a nabídla finanční výpomoc.
Oceníme procítěnost, s jakou režisér celou složitou situaci
ztvárňuje, jak se vyhýbá rozdávání jednoznačných znamének, jak
se dotýká rozpoložení každé z postav, přesvědčené, že právo
stojí na její straně, případně že na ni doléhá bezpráví. Bez
zbytečného vnucování příběh mapuje zbohatlickou vrstvu, kam
hlavní hrdinové patří, i chudinské prostředí, zjevně právem
trpící pocitem odstrčenosti.
Polidšťuje ji už to, že se všemi způsoby snaží své dítě,
dokonce snad i proti jeho vůli, zachránit, aniž by si lámala
hlavu s nějakými etickými principy. Herečka Luminita
Gheorghiuová tu mistrně postihla sebemenší záchvěv jejího
nitra, ukázala, jak i ona přes veškerou ráznost a sebejistotu
trpí pocity rozčarování ze synova nevděku. Dlužno doplnit, že
Bogdan Dumitrache v úloze syna již té působivosti nedosahuje,
jeho postava podléhá jisté zkratkovitosti.
Film, který přilnul k jakoby zašpinělé, pošmourné barevnosti,
se vyhýbá strohé vypravěčské dikci obdobných dramat. Při
rozmluvách namísto prostřihů z jednoho mluvčího na druhého
nechává všechny rozmlouvat v jediném záběru a toliko pohled
kamery přesouvá z jednoho na druhého, ať již se takový výjev
odehrává v nějaké místnosti nebo třeba v autě. Dosahuje tím
jistého rozkmitání obrazu, které diváka nutí zaujmout roli
bezprostředního pozorovatele.
Nejvýmluvnější jsou zejména komorní, až ke dřeni vzájemného
potýkání se deroucí výjevy, rozvinuté mezi nejbližšími
příbuznými. Proto rozsáhlou úvodní pasáž, která seznamuje s
blahosklonnou společenskou smetánkou (matka slaví narozeniny)
i s hrdinčinými kamarádkami, lze považovat kvůli okaté
mondénnosti za nadbytečnou a navíc zdržující. Oceníme však, že
režisér nehrotí nastolenou zápletku ani nevnucuje jednoznačnou
odpověď na předestřené problémy, toliko ukazuje určité modely
chování, které zajisté můžeme vnímat jako rozporné, a vynesení
konečného verdiktu ponechává na divákovi. Koho oslovily
tuzemské televizní cykly Soukromé pasti nebo Nevinné lži,
jistě přivítá i tento snímek.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Film Europe
|
