|
|
 Petr
Pavlovský, teatrolog a publicista
Aktuální klasika
Sváteční svatováclavské odpoledne probíhalo na Vltavě ve
znamení jistot klasiky: staří čeští mistři, Mozart, Bedřich
Smetana… Klasickým titulem jsou i Stroupežnického Naši
furianti, tato „Prodaná nevěsta české činohry“, určitě
nejčastěji inscenovaná česká hra 19. století. Nastudování z
roku 1969 (režie Jiří Roll) s podtitulem Obraz ze života české
vesnice slibovalo „pohodový“ zážitek z veselohry, okořeněné
výkony tehdejších mistrů českého jeviště.
Upnul-li se posluchač na téma, naznačené názvem hry, mohla se
mu celá záležitost jevit jako spolehlivě odeznělá, furiantství
už dlouho není ničím příznačným pro českou společnost. Pokud
ale sledoval pozorně jednotlivé dějové prvky současnýma očima,
musel ohromeně konstatovat, že je takříkajíc „mezi svými“.
Leitmotivem je boj o veřejnou zakázku (ponocenství), o které
má rozhodnout zastupitelstvo. Boj je ostrý a nezastaví se
nejenom před pomluvou, ale dokonce ani před hrozbou teroru
(vypálení vesnice) a šíření poplašné zprávy. Po neznámém
pachateli se pátrá detektivně a usvědčen je nakonec
grafologií. Dále je tu zločin (pytláctví) jednoho z mocných
(první radní), který si myslí, že je nad zákonem. Ten
pokračuje v pokusu zkorumpovat svědka. Tedy nejenom detektivní
motiv, ale i motiv krimi, jakkoli ústící do happy endu.
Satira se strefuje především do praxe komunální politiky –
obecní výbor je intrikami zmanipulován tam a zpátky. Svou roli
tu hraje i gamblerství jednoho z radních; většina členů vůbec
nehlasuje dle svého přesvědčení – nebo spíš žádné nemá.
Konečně přichází další zcela dnešní téma – gender.
Spravedlnost bere do ruky manželka starosty, usvědčí celý
slavný výbor z omylu a křivdy a dá průchod právu. V tu chvíli
se Dana Medřická stává protagonistkou: Je to její postava,
která usvědčí darebáka a zjedná nevinnému zadostiučinění –
navzdory formální demokracii vesnické samosprávy.
První říjnový Klub rozhlasové hry zahájil novinkou, která je,
žel, aktuálnější, než by si bylo přát. Eva Lenartová upravila
pro rozhlas inscenaci ostravského divadla Komorní scéna Aréna.
Jde o dramatizaci pamětí Josefy Slánské, kterou pro divadlo
připravil Tomáš Vůjtek. Vedle Aleny Sasínové-Polarczyk v
hlavní roli je tu obsazen celý výkvět ostravského činoherního
divadelnictví.
Osud rodiny Slánských je rámcově dosti známý, v ničem
podstatném se neliší od řady podobných, jejichž otcové byli
komunistickou stranou pod vedeném sovětských poradců obviněni
ze zrady. Z historického odstupu je až absurdní, že šlo vesměs
o ty nepravověrnější a že zrada se neprokázala ani v jediném
případě. Účelem nemohlo být nic jiného než šíření
iracionálního, všeobjímajícího strachu. „Kléma se bál jezdit
do Moskvy, bál se, že ho tam zatknou,“ píše Slánská. Nebo:
„Kléma zatýkal každého, na koho mu ukázali. Ruda také
zatýkal.“
Protagonistka má těžkou úlohu, protože musí na jedné straně
zobrazit drastické prožitky (Slánským byla například za války
v parku unesena dcera – nemluvně) a na druhé straně
neochvějnou důvěru ke straně. Postupně se ztrácí spolehlivost
nejbližších přátel, pak i až nábožná víra ve vůdce (Gottwald,
Stalin), ale nemizí důvěra v KSČ (jinak by do ní syn v
šedesátýchletech nevstoupil), a hlavně – zůstává nezviklaná
víra v ideu: „Já stále věřím v socialismus. Jde o dlouhodobý
vývoj, který bude možná trvat ne desítky, ale stovky let…“
Věřím, že to takhle Josefa Slánská napsala, ale její
představitelka nechť mi promine – když jsem to slyšel, bylo to
k neuvěření. Něco se prostě přesvědčivě zahrát nedá.
Petr Pavlovský, teatrolog a publicista |
