|
|
 Pohádka
o přímé demokracii
Byla jednou jedna Česká republika a v ní konečně zvítězila
přímá demokracie. Politici, poslanci i prezident byli lidem
této země voleni přímo, a když se lidu znelíbili, mohli být na
základě referenda zase odvoláni. Zavládlo štěstí a
spokojenost, protože zvolení představitelé si konečně přestali
vyskakovat a zúčtovalo se s nesmyslnými návrhy na placení
poplatků za návštěvu lékaře, za vzdělání, za používání silnic
a podobně.
Každý občan, který sehnal potřebný počet podpisů, mohl vznést
otázku do referenda, jež pak musela projít hlasováním lidu.
Angažovanost obyvatelstva se výrazně zvýšila a veřejný život
se orientoval na společná rozhodování o nejrůznějších věcech.
Občan Okamura, který přímou demokracii v Česku prosadil,
vymyslel zásadní vylepšení: každá domácnost obdržela zdarma
jednoduché hlasovací zařízení, které se napojilo na televizní
přijímač a na němž byly dva knoflíky: zelený, jehož stisknutí
znamenalo souhlas, tedy ANO, a červený, jímž se vyjadřoval
nesouhlas, čili NE. Po Televizních novinách začínal každý
večer zbrusu nový pořad Volby, jenž svou sledovaností brzy
předčil nejoblíbenější seriály... Téměř za každým oknem večer
poblikávalo modravé světlo obrazovky, v jejíž záři Češi
praktikovali přímou demokracii.
V průměrné voličské rodině to probíhalo asi takto: Po večeři
se paní Nováková dává do žehlení a pan Novák zapíná televizi.
Posadí se do křesla a u nohou se mu stočí do klubíčka mírně
otrávený jezevčík Venda. Nemůže totiž hlasovat, neboť návrh
jedné občanské iniciativy, aby se referend mohli aktivně
účastnit i čtyřnozí domácí mazlíčci, nedávno neprošel, ač
chybělo pouhých několik stovek hlasů.
„Tak co dneska máme na programu?“ zeptá se paní Nováková a
skládá první vyžehlený kousek prádla. „Otázka číslo jedna:
Strana zelených navrhuje uzákonění zákazu jaderných
elektráren,“ čte pan Novák z obrazovky. „Co myslíš, mámo?“
Paní Nováková zamyšleně přejede žehličkou rukáv tílka.
„Energii potřebujeme, zmáčkni NE.“ Cvak. Po chvíli se na
obrazovce objeví výsledek. Návrh neprošel, Temelín je
zachráněn.
„Bod dvě,“ pokračuje pan Novák: „Občan Klaus navrhuje uzákonit
zákaz Strany zelených. Co myslíš?“ A paní Nováková s odpovědí
neotálí: „Správně! Zakázat! Co si o sobě myslí!“ rozhoduje.
„Zmáčkni ANO!“ Cvak. Návrh je přijat, Ondřej Liška odjíždí za
polární kruh, Matěj Stropnický dolaďuje podnikatelský záměr
týkající se mimo jiné racionalizace výroby Molotovových
koktejlů.
„Co tam máme dál?“ ptá se paní Nováková a špičkou žehličky
zažehluje límeček bundokošile. „Občan Železný navrhuje zrušení
veřejnoprávní televize… Co ty na to, mámo?“ vraští čelo pan
Novák. „Koukáme snad na to? Ne! Zrušit! Zmáčkni ANO!“ Cvak. A
je to.
„Teď to bude rychlý,“ lebedí si pan Novák. „Občan Čunek a
zástupci obyvatel všech českých a moravských krajů navrhují
uzákonění přestěhování obyvatel romského původu do Bangladéše.
No? Co myslíš, mámo?“ Cvak. A je to.
Toho večera se už u Nováků nepřihodí nic, co by zasluhovalo
zvláštní pozornosti. V referendu byl hladce schválen zákon o
navrácení navráceného majetku církvím a zároveň těsně neprošel
zákon navržený občanem Filipem o vystěhování církví do
Bangladéše. Na příští týden se ale Novákovi moc těší, budou
schvalovat státní rozpočet. Pan Kalousek, nedávno mimochodem
zbavený v referendu občanství, ovšem demokratické hlasování
občanů o rozdělení peněz ze státní pokladny bagatelizuje. Prý
kde nic není, ani smrt nebere...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
