|
|
Pop-plastiky Davida Černého
Jak je tomu vlastně s Davidem Černým jako se sochařem, nikoli
jako s „kontroverzním výtvarníkem“, jak jej nazývají, řekněme,
ne-kulturní média?
Je zajisté tvůrcem pilným, všímavým, realizačně zdatným, má
cit pro časové i prostorové zakotvení či společenské
zakódování svých děl. Coby student ateliéru Kurta Gebauera se
už v roce 1989 prosadil svým „veřejným objektem“ Quo vadis (v
tomto „chodícím Trabantu“ již uplatnil svůj politicky zacílený
sarkasmus, jakož i leitmotiv vyzývavé antropomorfizace,
vyjadřující zároveň ostentativní odpor k závaznosti tradičních
stavebně sochařských kánonů), o rok později pak osobním
konceptuálním nasazením v performanci Růžového tanku.
Jeho další umělecká cesta je lemována díly, jimiž nepřestává
provokovat nejen domácí výtvarné milieu, ale časem i publikum
mezinárodní: jmenujme alespoň Viselce (v podobě Sigmunda
Freuda), Koně (perziflážní pojetí Myslbekova Svatého Václava),
monumentální Mimina na žižkovském vysílači; cílenost provokace
naplno projevil v proslulé (skandálem opět „požehnané“)
Entropě, spíše pobavené reakce pak provázely jeho London
booster (tedy „klikující“ londýnský patrový autobus). Bytostná
potřeba provokovat obsahem i formou, významem i výrazem,
popkulturním gestem i imanentním poselstvím díla se tak stala
samozřejmou (a mediálně vytěžovanou) součástí jeho tvorby.
Současná výstava v galerii Dvorak Sec Contemporary s příznačně
freudovským názvem Über ego (potrvá do 6. prosince) se z
dosavadního trendu Černého tvorby neodchyluje ani nevymyká.
Nabízí dvě desítky objektů, z nichž snad výrazově
nejobjevnějším se jeví cyklus asambláží drobných předmětů (na
způsob object trouvé), odkazujících jak ke konzumerismu
(trosky předmětů „denní spotřeby“), tak k popkultuře
(pestrobarevnost plastových zlomků), ale i k dekadentní
infantilnosti (jde často o hračky).
Havraní pera a brouci v hlavě
Výsledným tvarem, vztahujícím se poněkud neobratně k
arcimboldovské tvarové syntaxi, jsou portrétní reliéfy
osobností, k nimž Černý zjevně cítí obdiv a náklonnost, snad
spřízněnost právě skrze provokativnost jejich vlastního díla.
Jde vesměs o filmové režiséry (Alfreda Hitchcocka, Davida
Lynche, Pedra Almodóvara, Quentina Tarantina, Wima Wenderse,
Jima Jarmusche a Jana Švankmajera), vedle výtvarníka Andyho
Warhola (ostatně částí své tvorby též provokujícího filmaře) a
Černému konvenujícího politika Karla Schwarzenberga. Tyto
předmětové asambláže odkazují svou stavbou k metodě
synekdochy, zkratkovitě vyjadřující zvláštnosti duševní
stránky „modelů“. Místy jde o vyjádření v rovině symbolické
(popkultura je vyjádřena svými vlastními prostředky, dílo
odkazuje k jisté infantilitě projevu samotného umělce, jako je
tomu v případě Tarantina či Warhola), jindy je asambláž
ironickou traktací obsedantního myšlení umělce (brouci v hlavě
u Švankmajera) či až doslovnou transpozicí jeho
zpopularizovaného motivu (havraní pera a kosti u Hitchcocka,
„modrý samet“ u Lynche), popřípadě mají použité předměty
hodnoty atributu (smrkové větvičky a kančí štětiny u
Schwarzenberga).
Čtení mezi řádky i řádek po řádku
Obdobně lehce si autor pohrává s technologií „plastických
rentgenogramů“, odkazujících k bezpečnostním opatřením při
letištních kontrolách. Zde se Černého pohled jeví být již
nikoli hravě „psychoanalytickým“, leč ostřeji, cíleněji
satirickým. Použití objektů v průhledném tělese reliéfu
evokuje tvary kabelek, aktovek či pouzdra na housle, s
„viditelně skrytým“ arsenálem pistolí, nábojů a ručních
granátů.
Dalším „významovým polem“ Černého výstavy jsou jeho již
zmíněné hrátky s antropomorfismem. Sem patří jeho kyborgové,
plasticky násilná spojení nespojitelného (Helicop, mužský akt
s hlavou helikoptéry, či zmenšený model jeho „klikajícího
autobusu“), jakož i „kubizující“ díla s potencialitou
kinetické plastiky, jakéhosi „variabilu“ (Metalmorphosis), či
mimo galerijní prostory instalovaná šestimetrová plastika In
Utero, s možností divákova vhledu do jejích útrob.
Černý tedy i na této výstavě balancuje na hraně mezi
kompoziční rozvahou a realizační spontánností. Někdy jej lze
takto s jistým požitkem „číst mezi řádky“, jindy nám čtení
jeho děl „řádek po řádku“ pohříchu nevydrží příliš dlouho…
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik
|
