|
|
Kam dovedl slepý slepého?
Pražskou Galerii Rudolfinum poctili svou návštěvou bratři
Chapmanové. Angličané Jake a Dinos, ročník 1966 a 1962, patří
už nějaké dvě dekády ke stálicím světového výtvarného umění.
Za prvé je tedy třeba ocenit, že výstavní síň zvládla mistry
jejich formátu vůbec nalákat do Čech. Za druhé pak můžeme (do
5. ledna 2014) hluboko smeknout před výkonem samotného dua.
JDC jsou sice konceptualisté, ale řemeslně nesmírně zruční a
přesvědčiví. Jedou sice na vlně postmodernismu, ale s vlastní
myšlenkou silnou natolik, že na povaze nějakého ideového
backgroundu u nich nesejde. Ta výstava, nazvaná pěkně Slepý
vede slepého, je událostí jistě i pro nápaditou instalaci.
Sérii komorních kreseb na téma Goyových Hrůz války střídá
monumentální konstelace soch nacistických pohlavárů v životní
velikosti, jimž v dokonalosti brání jen spuštěné kalhoty a
tváře sežehnuté pekelným ohněm.
 Vstupní
sál patří navenek primitivnímu umění, které se ale při bližším
ohledání mění v parodii symbolů kultovní vývařovny McDonald’s.
V jedné z prostředních místností se výhružně houfují napůl
děti, napůl zvířata. Závěr pak patří rovnou exponátům z nějaké
freak-show. Občas vize, občas fantazie, občas horor.
Ostatně na mutacích, pokřivených obrazech, útočných
aktualizacích, na radikální i zábavné kritice vybraných motivů
a témat z dějin umění, pop-kultury i ze světové historie
obecně bratři Chapmanové své dílo postavili. Nemají ale za cíl
jenom vulgárně šokovat, nahánět hrůzu nebo trousit laciné
vtipy, jak předvedla nedávno (rovněž v Rudolfinu) akce
Decadence Now!, na to se příliš dobře orientují v terénu
současného i minulého umění a mají příliš svoji hlavu. Co
chtějí, je prostě vidět po svém: brát svět kolem s nadhledem
komiksu nebo koláže, ale zároveň s upřímností a spontaneitou
art brut nebo expresionismu. Jejich dílo nemá k ničemu dál než
k prvnímu plánu nebo k jednoznačnosti. Je sympaticky hloubavé
a plné odkazů a poukazů, ačkoli v některých fazetách jasně
srozumitelné. Pro někoho možná dekadentní, pro jiného
podnětné. Prostě pro každého něco.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
