|
|
Láska za lásku – knižní dárek Jiřího Anderleho
V závěru uplynulého týdne pokřtil Jiří Anderle v prodejně
Českého rozhlasu a poté v Pelléově vile v Praze, uprostřed
vlastních grafik a obrazů, knihu, na kterou se dlouho čekalo.
Někteří dokonce soudili, že se jí nedočkáme nikdy, protože
Láska za lásku je ryze rozhlasový tvar, který do písemné verze
jednoduše převést nelze. Leč opak je skutečností. Vznikla
sličná kniha s mnoha desítkami ilustrací, vytvořených
speciálně pro tuto příležitost. Přijměte alespoň malou
pozvánku do světa Anderleho vzpomínek, do světa mezi
skutečností a snem.
 Byl
to nápad šťastný, nebo troufalý? Má malíř, pro kterého je
přirozenější kreslit a malovat, vyprávět příběhy a skládat
slovy obrazy, které zůstaly hluboko zasuté, zaváté časem a
událostmi dnů? Kam posouvat hranice toho, co se vyprávět má, a
co už ne? Kdo z posluchačů rozhlasu bude chtít poslouchat
malířovo vyprávění a být svědkem dávných časů, představovat si
události, které se odehrály před šedesáti a více lety, a navíc
nějakému vzdálenému člověku?
Návraty do dětství
Jenom váhavě jsem se odhodlával povídat o obyčejných věcech,
prozrazovat tajemství, která si skoro každý nechává pro sebe.
Napadaly mě příběhy obyčejné, bez dramatických zápletek a
překvapivé pointy, ale i příběhy, které trvale poznamenaly
osudy lidí.
Když ale vypravěč pozná, že ty jeho prosté historky
probouzejí, a někdy dokonce podněcují vzpomínání jiných,
ostych pomalu mizí a chuť roste. Pak se dostavilo i poznání,
že to neučesané vyprávění posluchače docela baví. Tam někde
jsou kořeny, proč a jak vznikal pořad Láska za lásku. Navíc
kouzelná moc rádia ponechává posluchačům vzácný prostor pro
fantazii a z mých vzpomínek vyvstane i jejich prožívání,
vidění světa, podobný osud i úděl. V mém vyprávění může být i
jejich člověk, s podobným osudem a údělem.
A tak se stalo, že během mnohaletého vyprávění v pořadu Láska
za lásku jsem se vracel k příběhům mé rodiny, k prababičce,
babičce, dědovi, k tatínkovi, který mi umřel, sotva jsem začal
chodit do školy, povídal jsem o laskavém a pokorném otčímovi,
který svůj život spojil s osudem mé maminky, a tím také s
životem mým, o tetě, která mi kdysi, když jsem byl ještě
student, řekla: „Moc ráda bych měla od tebe obraz, který ti
zaplatím, Jiříku!“ Můj ty smutku, tetě Helence, sestře mojí
maminky, která žila v Otročíně, bych namaloval stovky obrázků,
jaké by si přála, jenom tak, pro její a mou radost. Ale teta
Helenka byla hrdá na to, že mi jako první zadala placenou
zakázku. I přes protesty jsem musel od ní přijmout tři sta
korun.
Vzpomínal jsem na včely a holuby, na krávy s telátky v naší
stáji, na koně patřící bohatším hospodářům, každého jsme znali
jménem, vždyť je při kování oslovoval kovář. My kluci jsme
stávali opodál s otevřenou pusou, ohromeni žhnoucí výhní jsme
vdechovali kořeněnou vůni škvířených kopyt a sledovali, kdy
rozžhavená podkova zakouří na kopytě a pak zasyčí v kádi plné
vody, stojící u kovadliny. Ponořením žhavé podkovy do studené
vody rudé železo zčernalo, zakalilo se a ztvrdlo na kámen.
O slepicích na dvorku mé babičky jsem vyprávěl, o kamarádech z
ulice a ze školy, o „božích lidech“ z mé rodné vesnice
Pavlíkova, která leží pár kilometrů od Rakovníka. Tam jsem
poprvé seděl ve školní lavici a později jsem kalhotami leštil
ty v rakovnické měšťanské škole. Odtud mne pihovatý, někdy
trochu prchlivý, ale převážně laskavý třídní učitel Mostecký
vyslal na životní pouť. Tenkrát jsem měl štěstí, ve správnou
dobu jsem potkal správného člověka. Vlastně to on rozhodl o
mém osudu.
Podoby lidí
Vyprávění se rodilo v mém ateliéru, kde vedle malířského
stojanu a kreslířského stolu stojí mikrofon. Zaznamenává
slova, zachycuje rozpaky, odhalí váhání, tichem vyznačí místa
mlčenlivého hledání v paměti. Ta drobná kulatá věc, potažená
šedým porézním návlekem, vyhlíží nevinně, ale je nemilosrdná a
prozradí jak záchvěv vroucnosti, tak sebemenší neupřímnost. Že
to tak chodí, jsem poznal i při malování. Čím více citu do
obrazu vložíš, čím víc jsi otevřený při vyprávění, tím více
upřímnosti bude vyzářeno na diváka nebo posluchače.
Vedle toho mého pracovního stolu, hrajícího všemi barvami,
stojí klec s papouškem Žandou. Kamarádem, který bystrým očkem,
připomínajícím šedě lemovaný korálek s černou tečkou
uprostřed, pozorně sleduje mé zápolení se slovy a dokáže i
žárlit, když se mu zdá, že si víc povídám s mikrofonem než s
ním. Neumím si představit, že bych seděl v rozhlasovém studiu
a za sklem by byli ti, co obstarávají nahrávací techniku, a
ještě by mě mohli rušit připomínkami. Tam bych se nemohl
soustředit a určitě bych se styděl za to, že ve snaze dobrat
se podstaty děje se tak odkrývám. Tam by se určitě vzpomínkám
nedařilo, před očima by se nevynořovaly podoby lidí ani
krajin. Tam bych si asi nevzpomněl na slepého Emíla, kterého
jsme vodili skoro každý den z jeho pastoušky na oběd k dobrým
sousedům v Pavlíkově. Ani bych si nevybavil pohled na
Merglovou skálu, malou narudlou vyvýšeninu za Pavlíkovem, kde
jsme si vyhrabávali malé jeskyňky a v kahánku z plechovky od
krému na boty jsme pálili smůlu z borovic, kousky mechu a
zbytky svíček, nalezených za hřbitovní zdí.
U mikrofonu v mém ateliéru je všechno prostší, a zároveň
bohatší. Přivřu oči, a vedle mě stojí hodinář Gladkov,
poštmistr pan Ráža a jeho kolega Ledvinka, krejčí Podolka,
taky bubeník pan policajt Kepart, truhlář Beneš v parádní
hasičské uniformě, ale i kapela, ve které jsem hrál kdysi na
buben.
Teď, když se blíží osmdesátka, život se mi zdá zázračnější.
Vážím si každé šťastné chvíle a těším se, co mi přinese další
den. Vybírám si to, co mi poskytne nejvíc radosti. Může to být
kresba, černobílá nebo barevná, můžu domalovávat staré obrazy,
protože si myslím, že obraz není nikdy dokončen, je jen
opuštěn. Nebo začít obraz nový, nebo do měděné desky vyrývat
grafiku. Také se mohu těšit, až zapnu mikrofon a budu vyprávět
příběhy pro pořad Láska za lásku. Často se divím, jak všechno
poznané a viděné do sebe zapadá, že je to soukolí v hodinách
měřících náš čas.
Každý víme, že právě ten čas je po zdraví to největší
bohatství, letící ale tak rychle, že z toho, co jsem prožil,
stačím namalovat už asi jen málo. Ten pocit mě bolestně
pronásleduje často. Dokonce už v mládí jsem odmítal chodit se
spolužáky na pivo s odůvodněním, že smrt mě honí. Asi to znělo
divně, protože se mi smáli, ale já jsem byl kreslením a
malováním úplně posedlý.
Cesty
Poslední dobou víc než dříve maluji vzpomínky na krajiny mého
dětství. Na nich cesty do polí, lemované dozrávajícím obilím,
vyprávějí příběhy o životech plných dřiny. Na nich září krása
rudých vlčích máků, modř chrp, svítících jako maminčiny oči, a
pianissimem zní fialový koukol. Po nebi plují bílé mraky.
Cesty vedou k opuštěným samotám, k alejím vysokých topolů, k
pěstěným ovocným sadům, k bohatým chmelnicím. Představuji si,
jak za obzorem vedou k mlýnům a k zříceninám hradů, k pěšinám
podél potoků a kolejí vlaků i k hájovnám, které bývají vždycky
veselé, protože mají okna plná muškátů a v jedné zahrádce se
určitě pase ochočená srna. Mnoho cest do lesů, znějících
ptačím zpěvem, končí na pasekách plných pařezů, dozrávajících
jahod a malin. V dolících po pařezech plavou ve vodě čolci a
nad nimi létají duhově zbarvené vážky.
Vzpomínky jsou naším bohatstvím, zůstávají dlouho a tiše
ukryty. Stačí ale malý podnět, jiskra, letmý pohled do tváře
stařenky kráčející v neděli kolem našich vrat do kostela nebo
hejno letících ptáků na obzoru, všechno zase ožívá. Když víčka
jsou trochu přivřená, derou se příběhy na povrch, nový obraz
vytlačuje ten minulý, jako kdyby zápolil o to, být co nejdříve
znovu na výsluní. Některé vzpomínky jsou ostré, jako nové,
jiné jsou zamlžené a vybledlé jako staré filmy. Ten zmizelý
svět jsem od dětství kreslil a maloval. Snad proto se mi tak
hluboko vryl do paměti.
Kdosi moudrý řekl, že malíř celý život maluje v podstatě jeden
obraz. Jak významné dílo vytvořil a jak obstojí v budoucnosti,
se během života nedozví. Z historie víme, že musí uplynout
nejméně padesát let od jeho smrti, což je čas, v němž odpadnou
módní trendy, a teprve pak se ta pravá hodnota díla může
projevit. Jediné, co může umělec během života vykonat, je
snažit se při tvorbě dotýkat stropu svých možností.
Rozhlasové vyprávění mi pomáhá dobrat se ke své podstatě a to
je pro malířskou tvorbu důležité.
Jiří Anderle, malíř
|
