|
|
 Bilance
V minulém roce jsem měl štěstí, že jsem se mohl osobně
seznámit s olympijskou vítězkou Věrou Čáslavskou, krátce poté,
co jsem o ní viděl nádherný dokumentární film. Bylo to na
festivalu Finále v Plzni, kde jsem kromě ní potkal spoustu
dalších zajímavých lidí, mezi nimi i slovenskou
dokumentaristku Zuzanu Piussi. Natočila odvážný
osmdesátiminutový snímek Od Fica do Fica o zákulisí slovenské
politiky, který nakonec odmítla multikina promítat, a tak ho
najdete na internetu. Celý rok jsem se jako písničkář setkával
na různých místech s nadšenými pořadateli, knihovníky či
hospodskými, jako je třeba pan Bartoš, který trpělivě zkouší
pořádat besedy a koncerty v hospodě U Boudů v Kolovratech.
„Zatím nám sem moc lidí nechodí, ale oni si zvyknou,“ řekl mi.
Díky patnácti televizním pořadům z cyklu Artefakta jsem
narazil na spoustu dalších tvořivých a inteligentních bytostí.
Na baskytaristku a spisovatelku Evu Turnovou, jejíž fejetony
mě často rozesmávaly, třeba ten o veganovi s vepřovou srdeční
chlopní. Na Ivanku Mariposu Čonkovou, která se jako Romka
vydala na demonstraci mezi bílé fašouny, zpívala jim cikánské
písničky a rozdávala protirasistické letáky. Na Oldřišku
Dvořáčkovou, jež chce otevřít hřbitovy životu a zachránit na
nich kulturní památky...
Vyzpovídal jsem i Reného Kujana, který oběhl Island po silnici
číslo jedna (měří 1333 kilometrů), aby pomohl vozíčkářům, a ta
myšlenka ho udržela na trati i tehdy, když měl chuť všeho
nechat: „Kdybych to dělal jen pro sebe, tak bych to
nevydržel.“ Mohl jsem si promluvit s Pierrem Urbanem a Milanem
Tesařem, kteří přes tlaky hudebního průmyslu léta pouštějí v
nezávislých rádiích to, co považují za kvalitní hudbu. Potkal
jsem řadu skvělých hudebnic – Báru Vaculíkovou z Yellow
Sisters, spoluautorku velmi zábavných písní Gangsta matka a
Laktační psychóza, brněnské dryáčnické duo Čokovoko, Tamaru
Nathovou, která do své básně Wolšany vepsala verše Na hrobě
Jana Wericha kanár Mejly Hlavsy pelichá. Skupina Dva Báry a
Jana Kratochvílových mě zase dostala texty ve vymyšlených
jazycích.
Můj kamarád Pedro Penilo, portugalský malíř, mi daroval
bojovnou placku s nápisem Bída kultury a poslal mě do daleké
vesničky v kraji Alentejo, kde s přáteli vyzdobili některé
domy poetickými nápisy. Mohl jsem po čase navštívit básníka
Františka Listopada v Lisabonu. Zrovna slavil devadesáté druhé
narozeniny a vyprávěl, jak pracuje současně na dvou
divadelních režiích, popíše každý týden jednu tiskovou stranu
v místních Literárkách a k tomu navíc připravuje nějakou novou
knihu... Také jsme se sešli s Přemyslem Rutem, který vydal už
druhý obsáhlý zpěvník, tentokrát nazvaný Gloria i gaudium s
podtitulem České písně mezi kostelem a hospodou. Režisérka
Jaroslava Šiktancová a choreograf Martin Pacek připravili se
studenty DAMU krásnou inscenaci Vojny od mého otce E. F.
Buriana a já mohl na zkouškách zažít, jak účinkující tančili a
zpívali na hranicích hereckých možností... Kromě toho jsem se
celý rok pravidelně potkával s kolegy z volného sdružení
Osamělí písničkáři – Petrem Vášou, Petrem Niklem, Jiřím
Smržem, Janou Šteflíčkovou, Karlem Vepřekem a dvaceti dalšími.
Vzájemně jsme poslouchali, co jsme složili, a smáli se tomu
nebo se společně děsili…
Když to tak sčítám dohromady, potkal jsem za uplynulý rok
značné množství zajímavých, tvořivých, přátelských a
charakterních lidí. Jenom nechápu, proč jsem si tak často
připadal osamělý a izolovaný...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
