|
|
 Vlastimil
Harapes, tanečník a herec
Bolí tanečníka v důchodu tělo?
Upřímně řečeno, někdy ano, někdy ne. Moje tělo reaguje na
počasí. Ale v podstatě si nemůžu stěžovat, ráno páteř rozhýbu,
žádné zvláštní potíže nemám. Nečekal jsem sice, že mně ochrne
ruka, spíše jsem očekával, že po tom celoživotním tělocviku
ochrnu třeba na noze nebo v páteři. V nemocnici Na Homolce mě
dali do pořádku, takže dnes již opět funguju tak, jak
potřebuju. Když o tom zpětně přemýšlím, vlastně se není ani
čemu divit, vzpomenu-li si na všechny zvedačky mých baletních
partnerek, se kterými jsem tančil a ony celou svojí vahou
působily na moje krční obratle, ramena a na můj atlas.
Samozřejmě, že o svém těle vím.
Na kterou z vašich baletních figur byste si ještě dnes
troufnul, aby to nebylo fiasko?
Na žádnou! Když se dnes dívám na nějaké záběry z mého
aktivního baletního života, mám pocit, že sleduji úplně cizího
člověka. Zdá se mně neuvěřitelné, že jsem se kdysi mohl tak
hýbat.
To je zajímavé zjištění. Jaký dojem tedy máte z mladého
Harapese tančícího?
Krásný zážitek. Po všech stránkách. Víte, v čem tkvělo to
krásno vyzařující z tančícího Harapese a čím také vynikal nad
ostatními? V mé přirozené muzikálnosti. Nikdy jsem totiž
nešlápl mimo tón. Ale to nebyla jen moje zásluha. Můj dědeček
měl absolutní sluch, takže tento dar jsem podědil. Kolegů,
kteří tančili se mnou a měli dáno stejně jako já, bylo více.
Ale já měl navíc tu dědečkovu muzikalitu. Doba Harapese byla
krásná, ale dnes, po tom všem, co o tomto oboru vím, pokud
bych se měl rozhodovat znovu, už bych se na cestu baletu
nevydal. Když je člověku patnáct, zdá se být doba dvaceti let
aktivního baletu strašně dlouhá. Jenže ona uplyne velmi
rychle, a co najednou dělat se zbytkem života? Moje kariéra
byla ale naštěstí velmi naplněná.
Velmi záhy jste začal točit filmy a účinkovat v televizi...
A vůbec to nebyla moje zásluha, ale dal jsem tím svým kolegům
alespoň najevo, že baletem svět nekončí a že se mohou uplatnit
třeba i v jiných uměleckých oborech. Já měl to štěstí, že mě
režisér Kačer obsadil v divadelním studiu Bouře do
Shakespearovy postavy Ariela, a to byl začátek mé herecké
práce. Měl jsem ale velký handicap, co se týká trénovanosti
herecké paměti na texty. Tady mně opravdu nepomohly tréninky
mých svalů. Musel jsem se také naučit správnou výslovnost a
dikci mluveného slova. Díky paní Libuši Havelkové, která mě v
těchto věcech vzdělávala, dodnes mohu vylézt na jeviště,
přestože mám stále obavy, abych svým výstupem nepokazil
kolegům celé představení.
Čtenáři se budou možná teď divit, ale vaše herecké role, ať
již to byl Den pro mou lásku, Panna a netvor, Jak vytrhnout
velrybě stoličku, byly většinou předabovány jinými českými
herci – Jiřím Klemem, Františkem Němcem, Jiřím Zahajským.
Který z těch filmů, kde jste hrál, je vám přesto blízký?
To nemusím dlouze přemýšlet. Oba filmy Marie Poledňákové s
Tomášem Holým v hlavní roli, přestože mě za roli baletního
mistra všechny děti nenáviděly. Tato role ale vůbec nebyla
psaná pro mě. Režisérka za mnou přišla s žádostí, jestli bych
neporadil herci, který by roli baletního mistra měl hrát a
kterého si zatím nevybrala. Pomoc jsem slíbil, jenže Marie
Poledňáková za týden přišla s tím, proč by měla hledat herce,
když roli mohu zahrát přímo já. Opět mě předabovali, tentokrát
Jiřím Klemem. Třeba v Panně a Netvorovi měl můj hlas původně
předabovat Eduard Cupák, ten však ze zásady odmítal
předabovávat své české kolegy, a tak Juraj Herz vybral Jiřího
Zahajského. Tenkrát to byla ohledně předabovávání divná móda.
Navíc někdo vypustil fámu, že mám nějakou zásadní vadu řeči,
což je absolutní nesmysl! Bylo to jen o tom, že si tenkrát
nechtěli dát někteří režiséři se mnou trochu té práce navíc.
Šli cestou nejmenšího odporu místo toho, aby mně trpělivě
vysvětlili, jak mám postavu hlasově vytvořit.
Svým hlasem v současné době provázíte Nočním mikrofórem na
Dvojce Českého rozhlasu. Dostal jste se tam na druhou stranu,
ze zpovídaného člověka na zpovídajícího.
Je to příjemná práce. Snažím se vytvořit pohodovou náladu před
spaním. Zvu hosty, se kterými není nuda. Nedomlouváme se před
vysíláním témata, o kterých si budeme povídat. Jen se vždy
zeptám svých hostů, o čem mluvit nechtějí. To pak plně
respektuji. I proto vládne pohoda, spontánnost a legrace.
Nedávno volala jedna posluchačka, že se tak smála při mém
povídání s Hankou Křížkovou, že pak nemohla dlouho usnout.
Ohlasy na moje relace jsou příznivé. Z toho usuzuji, že mám už
řadu svých stálých posluchačů, a to mě může jen těšit.
Často jste hrál ve dvojici s ženami, byl jste dvakrát ženatý,
přesto se občas spekuluje o vašem soukromí.
Ano, a svých žen jsem si vždy velmi vážil. A obdivoval jsem i
další ženy. Mám rád krásné lidi. Není přece důležité, jestli
muž či žena milují muže či ženy. Podstatné je vůbec někoho
umět milovat, zvláště v dnešním sebestředném a sobeckém světě.
Byly doby, kdy jsem velmi toužil mít rodinu a děti. Že mně to
nevyšlo, beru tak, že musím v umělecké oblasti dělat pro lidi
více, abych se vydal, jak se vydává otec svým dětem. I když
mnozí moji kolegové plodí děti v pozdním věku, já už do toho
nepůjdu. A jsou i kolegové, kteří ač žijí v manželství, po
dětech absolutně netouží. Mít, či nemít potomky je ryze
soukromé rozhodnutí.
Doba se mění, i v kultuře přibývá nových vyjadřovacích
možností. Zvláště u divadla a opery je posun markantní. Zažívá
podobnou expresivnost i balet?
Ano, i když ne tak razantní. Třeba v bratislavském Národním
divadle je na programu balet Julio a Romea. Více než klasický
balet je to taneční divadlo. To mně ani tak nevadí, jako to,
když se do některého díla klasického autora, zvláště v
činohře, škrtá či přepisuje vyjadřování postav jen proto, aby
se produkce stala rádoby moderní a zajímavou.
Týká se to i děl klasického baletu?
Jistě. Posledním příkladem je Romeo a Julie v pražském
Národním divadle, kdy pod vedením Petra Zusky přichází ND s
naprosto odlišnou inscenací, než na jakou byli diváci dosud
zvyklí. Chybí v ní řada postav, které Shakespeare do hry
napsal, a naopak přibyla královna Mab, která je zde ústřední
postavou, řídící celý děj. Interpreti tančí výborně, zaleží
ale na tom, do jaké míry pochopí diváci záměr inscenátora.
Říkám tomu umět přistoupit na hru a osvobodit se od vlivu
verbálního vyjádření.
Kde se vzala touha vyjadřovat tancem své pocity a příběhy?
Přinejmenším již v 19. století, kdy opera zaznamenala velký
rozmach, se tanec stal silně stylizovaným projevem. Balet se
tak brzy dostal díky svým vzrůstajícím kvalitám na stejnou
úroveň jako opera. Už nesloužil jen jako doprovodný prvek v
opeře, stal se z něj samostatný obor.
Měl jste ve své baletní kariéře možnost ztvárnit všechna
stěžejní díla klasické baletní literatury?
V podstatě ano. Z devadesáti procent ano. Z těch zásadních
baletů jsem netančil třeba v La Sylfide z 19. století. Tento
kus se v Národním nastudoval až po mém odchodu do Laterny
Magiky. Je mně líto, že balet je stále popelkou mezi
uměleckými obory, že ho u nás nikdo nebere moc vážně, přestože
v době, kdy jsem tančil, byla hlediště vždy plná. Nedávno si v
Lidových novinách postěžoval i basbarytonista Adam Plachetka,
že na rozdíl od jiných zemí se v Česku nebere vážně ani opera.
Na rovinu si ale řekněme, že kdyby nebylo žen, tak by veškeré
umění nemuselo ani existovat. Nebýt žen, jsou divadla a
koncertní sály prázdné.
Ohlížíte se za něčím ve vaší kariéře s nostalgií?
Za ničím!
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 7. 1.
|
