|
|
 Co
žádat od Dana Bárty? To nejlepší
Už je to pár let, co se zpěvák Dan Bárta vydal směrem, kterým
cesty populárních hudebníků zpravidla nevedou. V pozici, v níž
si mohl vybírat, v jakém mainstreamovém proudu utopí
kreativitu a talent, se rozhodl pro hudbu podle svého
nejhlubšího přesvědčení a nejnáročnějších představ. Obklopil
se instrumentalisty z jazzové první ligy a začal „skládat, co
se špatně poslouchá“, jak o své cestě za soustředěným
posluchačem s ironií zpívá v jedné z písní nového alba
Maratonika (Taita Records).
Poslední album Animage vyšlo Bártovi a jeho kapele
Illustratosphere před pěti lety, a přestože kritika nešetřila
obdivem, do širšího povědomí deska nevešla, bylo zde totiž jen
málo komerčních úliteb, zato spousta nápadité, pulzující,
skvěle odehrané muziky. Zpěvák, jenž zkouší svým hlasem
ohmatávat poryvy vlastní duše, se před vydáním nové kolekce
skladeb „kapelového“ tvůrčího týmu netajil tím, že by chtěl
posluchači tentokrát vyjít více vstříc. Znělo to jako snaha
chytit vlak, který jste si nechali dávno ujet, naštěstí není
čerstvá Maratonika ani o píď přístupnější než předešlá alba, a
povrchního konzumenta potěší leda tím, že obsahuje jen devět
skladeb o celkové stopáži sotva čtyřiceti minut.
Na co však jiní vypotřebují dvojnásob času, zhutní Bárta s
Illustratosphere do rozsahu běžného mezinárodním písňovým
konvencím. Je to možná i úzkostlivou snahou neopakovat se,
vždyť každá ze skladeb tepe odlišným vnitřním životem a nic tu
zjevně není jen proto, že by se to někdy dřív osvědčilo.
Poklidné tóny velebné písně Pruhy III, v níž se Bártův hlas
empaticky vtěluje do struktury klenuté skladby, kontrastuje s
úsečností anglicky nazpívaného stingovského funky „nářezu“
Languages, a stejně daleko jsou si na první poslech třeba
vstupní, vánoční atmosférou prodchnutá komorní píseň Dokud se
někdo dívá, taneční oddychovka B’Artagnan či skvostnými
jazzovými sóly a zpěvákovými slovními hříčkami obtěžkaná
Oblaka dobra.
„Které z mých tónů a slov nutné jsou? Co se ode mne žádá?“ ptá
se Dan Bárta v závěrečné písni své novinky a motiv konfliktu
mezi očekáváním publika Snowboarďáků a „písní složitou,
příběhem spletitým“, jež interpreta nepřestávají lákat,
prolíná celou nahrávkou. Nemá asi smysl dodávat, pro co se
Bárta rozhodl. A udělal dobře – Maratonika je patrně nejlepším
českým albem uplynulého roku.
Milan Šefl, hudební publicista |
