|
|
Petrkov Suzanne Renaudové
Život básnířky Suzanne Renaudové (1889–1964) je nedělitelně
spjatý s domovem Bohuslava Reynka, který se na ni nejprve v
roce 1923 obrátil s prosbou o autorizaci překladu její
prvotiny Zde tvůj život a o tři roky později si ji do Petrkova
na Vysočinu přivezl jako svou ženu. Mezi lety 1926 a 1936
společně manželé pobývali střídavě v Československu a ve
Francii.
V La Tronche u Grenoblu se jim v roce 1928 narodil první syn
Daniel a o rok později Jiří.
Bohuslav Reynek ve Francii výrazně rozvinul své výtvarné
nadání, v Grenoblu pořádal pravidelné výstavy pastelů a od
třicátých let také grafik, zde našel mnohé obdivovatele své
tvorby. Suzanne Renaudová v Československu navázala pevná
přátelství. Mezi letními návštěvníky se v petrkovské zahradě
pravidelně objevovali kromě jiných Vlastimil Vokolek, Jan Čep,
Jaroslav Pojer, Jan Zahradníček a od poloviny třicátých let
Zdeněk Řezníček. Každý po svém básnířce pomáhali přečkat dobu
odloučení od Francie.
A zatímco první pobyty v Československu byly pro Suzanne
Renaudovou těžkou zkouškou (nemohla přivyknout tamnímu
osamocení, navíc bez znalosti češtiny, ani obzoru, tak
odlišnému od výhledů na Alpy), s malými dětmi dokázala ocenit
jemný půvab Vysočiny. Společně se vydávali po blízkém okolí na
procházky, s podzimem pálili ohýnky a sbírali houby.
Zamilovala si stavení i park se starými stromy, pod které
chodívala v teplejší části roku na celá odpůldne s knihou nebo
v duchu skládat verše, a za chladných dní v nich pozorovala
východ měsíce a první hvězdy.
V roce 1936 však nastává zlom. Bohuslav Reynek jako jediný
dědic přebírá po smrti otce správu statku v Petrkově a rodina
do Grenoblu již neodjede. Suzanne Renaudová se po téměř
nekonečné zimě jen těžko vzpamatovává. Dům, který se jí zdál
již docela přívětivý, se proměnil za mrazů „ve výběh snů pro
lední medvědy“, jak později s pokusem o úsměv napíše známým.
Kromě kuchyně se nedaří pokoje vytopit, v závějích po dlouhé
týdny nikdo nepřijíždí. Je odkázaná jen na společnost knih a
chlad přemáhá horkou kávou. Následujícího roku se na čtyři
týdny v podzimu vydá sama do Francie. Před válkou to má být
návštěva poslední.
Po podpisu mnichovské dohody se za svou vlast hluboce stydí.
Uchystá na podporu Československa sbírku s výmluvným názvem
Victimae laudes, kterou Bohuslav přeloží jako Chvála oběti. Po
dvou samostatně vydaných skladbách (Křídla z popele a Vánoce)
je zřejmé, že Renaudová svou tvorbou náleží mnohem víc do
kontextu básnické tvorby vzniklé na území Československa než
ve Francii. Za svého života se jí také již nepodaří verše ve
své zemi knižně vydat.
V prvních válečných letech Suzanne Renaudová pochopila, že
navzdory zimnímu nepohodlí je zámeček v téměř zapomenutém
koutu venkova pro rodinu také ochranným valem. Jenže z domu
byli v roce 1944 vykázáni, aniž by tušili, zda se ještě s
místem shledají. Útočiště nalezli ve Staré Říši u rodiny
nakladatele Josefa Floriana. Suzanne se zde spřátelila hlavně
s Evou Florianovou a útěchu čerpala i z mnoha svazků zdejší
knihovny.
Na konci jara 1945 se vracejí do Petrkova, kde kromě nepořádku
a několika pokácených stromů v zahradě nacházejí vše při
starém, ovšem polností se Bohuslav Reynek ujímá téměř bez
možnosti nalézt v okolí pomocné síly na práci. Přesto se brzy
po nocích dává do překladů nových básní, které Suzanne složila
od počátku války, a pod názvem Dveře v přítmí je v roce 1947
vydává Zdeněk Řezníček. Toho roku ještě básnířka vycestuje na
několik dní do Grenoblu. Další spád událostí Suzanne
Renaudovou nemilosrdně k Československu připoutá. Již na jaře
1947 jsou Reynkovým vyvlastněny pozemky, v říjnu 1949 i
všechen zbylý majetek. Rodina se ocitá v materiální nouzi, na
samém okraji společnosti.
O posledních letech života Suzanne Renaudové, prožívaných v
nejtěsnějším exilu, z něhož vytryskl soubor jejích vrcholných
básní, budou 19. ledna ve 20.00 vyprávět Schůzky s
literaturou, které stanice Vltava uvádí k padesátému výročí
úmrtí této francouzské básnířky.
Lucie Tučková, překladatelka |
