|
|
 Ivan
Němec, publicista
Poutavá výpověď i zpověď
Rozhlasový cyklus Osudy, který každý všední den přinášejí vlny
Vltavy, málokdy své posluchače zklame. Vzpomínková vyprávění
někdy vzbudí zájem líčením dramatických situací, jindy svou
moudrou filozofií, ale takřka vždy nevšedními a leckdy
detailními pohledy do naší nedávné historie, která si
nezaslouží, abychom na ni tak rychle zapomínali, jak se to v
současnosti občas děje.
Platí to i o pětidílných memoárech, které Ludvík Vaculík podal
s živostí a svěžestí, jež nikterak nenapovídá, že posloucháme
známého spisovatele, jenž překročil pětaosmdesátku. Vaculíkovo
pestré vypravování zaujalo nejen pozoruhodnými biografickými
pasážemi, z nichž se vynořovaly mnohé životní pravdy, které
zůstávají stále aktuální, ale i nebývalou otevřeností, s níž
nechal nahlédnout do svého soukromého života a intimních
vztahů. Po náčrtu několika hezkých obrázků ze svého dětství,
které charakterizoval jako „krásný čas na vnímání světa“,
přiblížil autor nejbližší rodinu a zastavil se u svého
polemického vztahu s otcem, jenž stál na začátku cesty k
bolestnému vypořádání s vlastními politickými iluzemi, jak o
tom mnohé vypovídá v románu Sekyra (1966). Zatímco svá studia
a první zaměstnání – práci vychovatele a redakční činnost v
denících a časopisech – přešel ve stručných zmínkách, pozdržel
se u svého šestiletého působení v Československém rozhlase.
Mluvil o něm jako o nové kapitole svého života, kdy „konečně
mohl dělat to, co si představoval“. Vyprávění o natáčení
„problémových pořadů“, kvůli nimž si vysloužil návrh na
propuštění, jenž se nakonec změnil na „pouhý“ měsíční trest
práce v továrně, bylo skvělým svědectvím o tehdejší politické
atmosféře.
Vaculík si ve svých vzpomínkách příliš neláme hlavu s
dodržováním chronologie, ale jeho skoky v čase mají leckdy
svou logiku. Mluví-li o své tvorbě, vrátí se opět do školních
let, aby připomněl, že uložená povinnost vést si deník stála
na začátku toho, že „jsem se stával, čím jsem, ale nevěděl
jsem, že to je spisovatel“. Značnou plochu, obohacenou řadou
detailních výkladů, věnoval spisovatel svému svědectví o době,
která začala jeho prací v Literárních novinách. Přibližuje
manifest Dva tisíce slov, připomíná svůj rozchod s
komunistickou ideologií, podrobně hovoří o tzv. normalizačním
období, kdy založil Petlici, edici výrazně přispívající k
rozvoji samizdatové literatury; v té souvislosti vzpomíná i na
pravidelné výslechy StB, jež mu nezabránily v rozsáhlé práci
organizační a editorské. V memoárech ožívá i řada blízkých
literárních přátel, které autor výstižným způsobem
charakterizuje. Stejnou pozornost, s jakou sledujeme zasvěcené
Vaculíkovo vyprávění o pokřivené době našich novodobých dějin,
však vyvolá i zcela jiné téma. Jednu z pozoruhodných sekvencí
jeho vystoupení tvoří například také vyznání lásky moravskému
folkloru. Jeho hluboký obdivovatel a znalec připomene, jak se
slovácké a valašské písničky učil ze zpěvníků již v baťovské
škole, a právem se pochlubí, kolik dodnes umí těch, které už
nikdo nezná. Procítěným zpěvem, jímž jednotlivé části
vypravování odděluje, pak jen potvrzuje svá slova, že lidová
píseň je mu „filozofií, modlitbou i klenotem“.
Odhaluje-li Ludvík Vaculík své mimomanželské vztahy, dělá to s
nebývalou upřímností, cudností i sebekritikou. V jeho zpovědi,
z níž je patrný i jistý morální postoj, slyšíme například
slova: „Nemělo se to stát, ale snažil jsem se ve svých chybách
chovat co nejlépe.“ Jedno z mnoha věčně platných naučení, s
nímž se Ludvík Vaculík obrací na svého syna Ondřeje, který
celý pořad připravil, režíroval, výborně postříhal a občas
doplnil otázkou, zní: „Že se nemělo něco stát, poznáš, až se
to stane.“ |
