|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Případ přímo záhrobní…
Je tomu už dva měsíce, co jsem byl zadržen coby možný
hanobitel hrobů, a neboť nevím, jak adresovat svou zpověď
samotnému Hádovi, zbýváte mi jen vy, milí čtenáři. Jako se
zločinci vracívají na místa činů, i já se na ně hodlám vrátit.
Oznamuji to takto zavčas pražské Městské policii, nechť z toho
vyvodí důsledky. Obávám se však, že moje avízo vyjde nadarmo,
a já opět nebudu chycen při činu… Leč odvyprávím vám to raději
popořadě, i s trochou toho napětí:
…ve chvíli, kdy jsem v zátylku ucítil pátravé pohledy
policistů, pobídl mne instinkt, abych se co nejrychleji
vytratil z jejich zorného pole. Tak by ale jednal nezkušený
začátečník, já se raději nadále ostentativně ochomýtal kolem
náhrobků, obhlížel hlavně ty nadané bohatší výzdobou.
Znaleckým pohledem jsem tu či onde odhadl bezcenný plast a sem
tam se sklonil k soklu skutečné plastiky, jako bych si
ověřoval jméno jejího autora. Šel jsem téměř najisto, ostatně
za léta praxe dobře vím, co je kde cenného. Až s narůstajícím
šerem se mi podařilo policisty setřást, zmizel jsem, podoben
stínu, rozplývajícím se v mihotavých plaméncích nesčetných
svíček památečního soumraku...
Inu, až na tramvajové refýži před Vinohradskými hřbitovy mne
obstoupilo tré urostlých mužů zákona a žádalo si prohlídku
mého batůžku. Jako správný zločinec jsem člověk pravdomluvný,
sdělil jsem jim tedy, že se v něm nenalézá nic souvisejícího s
trestnou činností, leč odmítl jsem vydat jej k nahlédnutí,
leda po příjezdu státní policie. Zato jsem nabídl svou verzi
skutečnosti o zde pohřbených rodičích a prarodičích, jakož i o
tom, že návštěv hřbitovů využívám i ke kochání se jejich
krásou architektonickou a plastickou, a to i s přihlédnutím ke
svému členství v odborné organizaci, jejímž průkazem jsem se
dobrovolně vykázal. Nestačilo jim to, chtěli důkaz, skrývající
se v útrobách mého batůžku. Prý v něm cosi cinkalo, vytasil se
konečně s konkrétní indicií jeden z nich. Odvětil jsem, že je
to pravděpodobné, nalézajíť se v něm totiž zahradnické nůžky
na stříhání břečťanu, a krom hadru na čištění náhrobního
mramoru i butylka s nedopitou vodkou, jíž každoročně rituálně
připíjím památce svého dědečka, donského kozáka, který k nám
ve dvacátých letech uprchl… inu, před kým? Nevěděli. Přeci
před Stalinem, vztyčil jsem pedagogický prst. Byvše poučeni,
jaksi asociativně replikovali, že mne mohou k prohlídce
donutit. Jak, zajímalo mne. Prý jednoduše, odtáhnou si mne
támhle do houští a budu vidět. Řekl jsem po pravdě, že na
takové výhrůžky jsem přivyklý z dávných výslechů na StB, a že
mne proto současné donucovací metody o to více zajímají. Na
chvilku ztratili nit rozhovoru a já se jim smířlivě pokusil
vysvětlit, že my čtyři máme vlastně stejný zájem, totiž
bezpečnost na hřbitovech. A že mi připadá nelogickým, je-li
přítomnost strážníků takto demonstrována jen o dnech
svátečních, kdy se lidé takříkajíc hlídají navzájem, zatímco
jindy na hřbitově o uniformu pohledem nezavadíš, a ženy a
starší lidé se zde tedy důvodně obávají o svou bezpečnost.
Přiznám se, že mne ten rozhovor vlastně bavil stále více, zato
ony tři strážníky zjevně stále méně, až jeden z nich, od
pohledu bystře lidský, mávl rukou a utrousil něco jako: Pěkně
jste si z nás vystřelil, pane profesore.
Stačil jsem jen zavolat za jejich siluetami, ztrácejícími se v
mezitím zhoustlé tmě, že jsem profesorské hodnosti dosud
nedosáhl a že jsem si z nich nijak vystřelit nechtěl… Opravdu
ne. Pomyslil jsem si totiž, že si zajisté sami pomyslí zhruba
toto: Člověk, který si ausgerechnet před jejich očima zaujatě
prohlíží kamenné sochy, nebude asi tím, koho hledáme, že milý
Watsone? Zloděj kovů a dámských kabelek by jednal – a
především dennodenně jedná – na pražských hřbitovech onačeji.
P. S. Moji milí Pražané, shlukující se v dušičkovém večeru
kolem oné nepodařené perlustrace: Je mi líto, opravdu jste
nehleděli do tváře prznitele hrobek, piráta pražských
hřbitovů, jak jste si snad mohli pomyslit. Je mi líto i
zmarněného policejního času, během něhož mohlo v temných
hřbitovních zákoutích opravdu ledacos cenného beze stopy
zmizet… |
