|
|
Sex jako potěcha i prokletí
Ve dvou odděleně promítaných dvojhodinových dílech pojednal
Lars von Trier své nejnovější dílo Nymfomanka – a to ještě
úvodní titulky upozorňují, že k divákům se dostává cenzurovaná
a zkrácená verze, s níž sice režisér souhlasil, ale nepodílel
se na ní. Jistě se na tvůrce opět snesou výtky, že si pohrává
s pornografickými prvky, když do vyprávění zařazuje explicitní
záběry na spojené genitálie i rozličné sexuální praktiky.
Jenže těžiště výpovědi vůbec netkví v těchto pro někoho snad
pohoršlivých záběrech. Jádro příběhu se soustředí na bezbřehá
nutkání ženy ovládané (nebo přímo prokleté?) ustavičnou
potřebou sexuálního vybití.
Osm kapitol ze života lačné Joe
Nymfomanku režisér rozčlenil do celkem osmi kapitol, v nichž
přibližuje hrdinčinu sotva záviděníhodnou existenci. Na
počátku ji náhodný chodec nalézá zbitou, zkrvavělou, jak
bezvládně leží na rozmokvané dlažbě, a odvede ji do svého
bytu, aby se zotavila. Vyslechne pak její celoživotní osudy,
které přitom prokládá vlastními postřehy, sexuální náruživost
spojuje s jinými lidskými aktivitami, ať je to rybářská vášeň,
kdy sbírání sexuálních partnerů připomíná lov ryb, soustavu
následných Fibonacciho čísel, nebo se jedná o přísná pravidla
panující v klasické hudbě.
V druhém dílu si pak vyslechneme třeba výklad o rozdílech mezi
pravoslavím a římskými katolíky. Není divu: dívka se jeví jako
mnohými znalostmi naprosto nedotčená, nanejvýš lačnost svého
přirození připodobní neustále se otevírajícímu vchodu ve
velkoprodejně.
Nymfomanka Joe (v zestárlé ženě poznáváme Charlotte
Gainsbourgovou, mladá „aktivní“ léta jí propůjčila vskutku
přitažlivá a jakéhokoli studu zbavená Stacy Martinová) se
noblesnímu, chápajícímu a od předsudků oproštěnému Seligmanovi
(Stellan Skarsgard) svěřuje se svými celoživotními zážitky.
Muž jako by zastupoval roli zpovědníka a přeneseně snad i
hrdinčina otce v jedné osobě. Záhy si uvědomíme, že oproti Joe
zastává protikladnou, posléze i jím samým potvrzenou asexuální
pozici, kdy veškeré vědomosti o intimitách má vyčtené.
Až živelnou potřebu milenců Joe dokládá množstvím epizod
záměrně zbavovaných sebemenšího moralizujícího ponaučení
(případně jdoucí proti němu), které se liší i žánrovým
naladěním. Jsou rozklenuty od satiry, kterou lze spatřovat ve
vlakových výjevech, až k melancholickému loučení s umírajícím
otcem. Ve druhé části, která ukazuje, jak Joe stále silněji
podléhá své vášni, zděšena vyhasnutím sexuální slasti,
nalezneme kapitoly jak bizarně směšné, tak plné násilí, ať se
již děje téměř rituálně, nebo naopak v impulzivním, o to však
brutálnějším zkratu.
Panna Maria? Spíš nenasytná Messalina
K bezmála groteskním výjevům patří hádka dvou svlečených
černochů, kteří se nedokáží shodnout na jejím sexuálním
„opracování“. Naopak touhu dospět k orgasmu pomocí pečlivě
dávkované bolesti provází téměř odosobněné počínání vybraného
muže. V toku událostí, herecky pojednaných až jakoby
odosobněně a v povahokresbě bezbarvě, promžikne parodované
melodrama, vyhřeznuvší zejména s příchodem manželky ženatého
muže, jenž se i s kufry k dívce nastěhoval.
Dočkáme se svérázných představ, které lze vnímat jako
blasfemii náboženských předobrazů – vize, kterou mladinká Joe
při sebeukájení prožije, neodkazuje ke zjevení Panny Marie,
nýbrž spíše k sexuálně nenasytné Messalině, také nymfomanické
manželce římského císaře Claudia. Trier si dokonce dovolil
volně citovat pověstnou úvodní sekvenci ze svého Antikrista (s
touž Händelovou operní árií), kdy malý rozespalý chlapec
vyleze z postýlky a kráčí k otevřenému oknu, zaujat nenadálým
ruchem a zvenčí dopadajícími světelnými záblesky.
I nyní se von Trier vystříhává zaujetí jakéhokoli stanoviska –
pod zdánlivě skandálním zevnějškem se ovšem skrývá upozornění
na nejednoznačnost dění, což si režisér vyzkoušel už v dramatu
Prolomit vlny (rovněž členěném do kapitol), kde hlavní hrdinka
podstoupí sebeobětování své pověsti a posléze i života, aby
zachránila milovaného muže.
Nymfomanka vykročila ještě dál, protože zde nějakou
polehčující okolnost už nenalezneme. Čestně se tak řadí mezi
díla, v poslední době bez zábran zkoumající taje ženské
sexuality. A vznáší dotaz, jak má člověk naložit se svým
zaměřením, pokud přeroste únosnou mez. Zazní postřeh, že třeba
takový pedofil, pokud svá nutkání udrží na uzdě a žádnému
dítěti nikdy neublíží, by si zasloužil vyznamenání.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Aerofilms/Christian Geisnaes |
