|
|
 I ti, co nás odposlouchávali, byli jenom lidé
Je notným paradoxem, když začne být sledován člověk, jenž sám
zajišťuje odposlouchávání jiných. Tak je vystavěn nový
slovensko-česko-polský snímek Konfident. Tíživé téma
ustavičného elektronického špiclování není nijak nové, známe
Kachyňovo Ucho (1969), americký thriller Rozhovor (1974)
stejně jako německou tragikomedii Životy těch druhých (2006).
Avšak autoři Konfidenta (ČT1, neděle 2. března, 20.00),
scenárista Lubomír Slivka a režisér Juraj Nvota, se vzdálili
od řekněme modelového případu a načrtávají s výraznými
dokumentarizujícími prvky zákulisní obraz normalizační éry.
Ukáží, jak Adama, protagonistu příběhu, „vnitráci“ zlanařili
po jednom drobném nátlaku. Možná zprvu předpokládal, že jako
spojový odborník, „jen“ zajišťující odposlechy, nebude nikomu
osobně ubližovat. Jenže záhy zjistí, že všechno je jinak, že
svou osobní odpovědnost ničím nepřekryje. A své počínání, z
něhož by se rád vyvlékl, vnímá skrze stále zjitřenější svědomí
i stud.
Jiří Mádl zvládl svého rozporného hrdinu bez sebemenšího
přehrávání. Váhání i rozpaky zprostředkovává v jemných
gestických i mimických odstínech, v hlasovém nasazení postihl
rostoucí napětí. Neokázale, ale přitom sytě postihl, nakolik
osvobozující bylo, když se s tíživým tajemstvím konečně svěřil
své ženě.
Velmi cennou hodnotou celého filmu je mimo jiné i jazyková
autenticita – mluví se zde česky, slovensky, polsky i rusky,
neboť jsou zachycena nejrůznější prostředí. Průběžně – jako
dokreslující kulisa – znějí, aniž by sebeméně rušily, dobové
televizní zprávy i někdejší hudební hity. Zkušený kameraman
Jan Malíř věrohodně postihl omšelé prostory bytů i kanceláří,
šeď ulic.
Příběh se nesoustředí jen na Adama, přibližuje i postavy s
hlavním hrdinou více či méně spjaté, ať již se jedná o jeho
cynické nadřízené (oceníme mrazivě strohou tvárnost Ondřeje
Vetchého i Jana Budaře, kteří se zde vymanili ze svých
obvyklých klišé), sousedy, kamarády nebo sledované osoby.
Jistě, filmu můžeme ledasco vyčítat, přinejmenším „časoměrný“
vojenský prolog vyznívá dosti kostrbatě, také rodinná zázemí
postav nejsou dostatečně vykreslena. Občas tvůrci škobrtají v
řetězení zápletek, také český název není přesný (ve
slovenštině je to výmluvnější eŠteBák), ale nic to nemění na
síle oslovení. Své poselství snímek sděluje v uměřeném,
dramaticky působivém tvaru. Bez zbytečných frází i démonizace
ukazuje, jak vyhlížela odvrácená, nicméně dlouho také všední
strana zdánlivého klidu a pořádku. Díky za to.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
