|
|
Roman Janál, operní zpěvák
Na čem zásadně závisí výkon pěvce na jevišti, odhlédneme-li od
dokonalé přípravy?
Výkon naší profese ovlivňuje mnoho aspektů. Některé máme
všichni shodné. Pěvectví je o senzitivitě. U mě osobně jsou
hodně důležité proměny nálad, životní okolnosti, protože mají
podstatný vliv na to, jak díky nim přednesu písňový cyklus
nebo jak zazpívám roli v opeře. Vědomě či podvědomě ovlivňují
můj výkon. Duševní rovnováha má zásadní vliv na fyziologický
stav pěvce. Je to klasická psychosomatická záležitost,
ovlivňující funkčnost hlasivek a bránice, práci mozku, řídící
vše. Někteří kolegové, když vyjdou na jeviště, prožívají
úzkost a trému, která jim velmi omezí škálu výrazových
prostředků, přestože je chtěli do interpretace vložit a při
zkouškách jimi běžně disponují. Osobně tento stav neznám. Než
vstoupím na jeviště, prožívám určité napětí, ale to jen z
důvodu, že se na jeviště velmi těším a už bych tam chtěl být.
Je to taková tréma z nedočkavosti.
Co když začne během představení zlobit tělo?
Stává se to a je to nepříjemné. Může se stát, že vlivem
prostředí najednou vyschne v krku, nebo se naopak začnou
nečekaně uvolňovat hleny. Pak záleží na umělci, jak je pěvecky
zdatný, jakou techniku zpěvu používá, aby takovou krizi
překonal a na výkonu to nebylo znát. Horší nepříjemností je,
když třeba po prvním jednání padne na pěvce bytostná únava a
momentální krize. V tomto případě se musí využít veškeré
rezervy.
Máte při zpěvu prostor myslet i na něco jiného, nebo jste
naprosto soustředěný?
Jsem zcela zaměstnán tím, abych správně interpretoval.
Koncentrace a vnitřní nasazení je tak silné, že můj mozek nemá
šanci zabrousit jinam. Aby moje sdělení bylo naprosto
věrohodné, nesmí mně žádná myšlenka uniknout mimo výkon. Pokud
mohu během produkce odejít do zákulisí, protože právě nezpívám
svůj part, a otevřít si někde okno, aby se nadechl čerstvého
vzduchu, vždy to udělám. I tím se bráním proti únavě, která mě
může kdykoliv přepadnout. A ještě se proti ní bráním
dodržováním pitného režimu. Jsem přesvědčen, že pokud zabráním
dehydrataci, vyhnu se tak mnoha problémům, které by mohly na
jevišti nastat.
Už se vám naplnila touha jménem šanson?
Krásná otázka. Dotýká se mého zatím nesplněného snu. Šanson je
žánr, který mě velmi láká pro vnitřní prožitek a sdělení
posluchači. Tahle malá forma imprese dokáže ovlivnit člověka v
hledišti, rozjitřit mu jeho zasuté polozapomenuté zážitky.
Může proniknout až k samotné duši člověka, k jeho nitru, k
jeho emociálnímu jádru.
Kde vás láska k šansonu potkala?
Ve třinácti letech jsem byl s partou kamarádů na chatě, kde
jsme poslouchali LP desky. A tam jsem poprvé uslyšel Hanu
Hegerovou. Tenkrát mě její písně zasáhly natolik, že ještě
dnes, kdykoli si na to vzpomenu, se celý rozněžním. Jistě,
souvislost to má i s mojí první láskou, kterou jsem tehdy
právě prožíval. V pubertě jsem se stal velmi emotivním
člověkem. Četl jsem básně, které se mě dotýkaly, a vyhledával
jsem především samotu, abych mohl žít skryt ve vlastním
vnitřním světě. A je to se mnou vlastně stejné i dnes.
Přestože si všichni myslí, že jsem rád ve společnosti, opak je
pravdou. Zvláště pokud si potřebuji něco vnitřně odžít, utíkám
se do samoty, aby mě setkávání s lidmi nerušilo v prožívání
ryze soukromých elementů v dané životní situaci. Sen o tom, že
budu zpívat šansony, se mně zatím nesplnil. To, co se
uplatňuje v šansonu, mohu prozatím interpretovat jen v
Schubertově Zimní cestě. Hana Hegerová je mým nedostižným
vzorem. Ovlivnila mě nejen svými písněmi a jejich obsahem, ale
především jejich neskutečnou interpretací. Provází mě
důležitými mezníky mého života. Pravdou je, a moje žena mně to
vždy říká, že bych písně Hany Hegerové neměl poslouchat v
občasných obdobích mých splínů a melancholických nálad,
protože mě pak uvrhují do ještě hlubších depresí.
Setkal jste se s paní Hegerovou osobně?
Měl jsem to štěstí po koncertu, kde jsem zpíval oratorium,
které dirigoval pan Kotouč. K němu Hana Hegerová dlouhá léta
docházela na hlasové konzultace, a tak ji na koncert pozval.
Setkání s ní bylo velmi spontánní, přestože ona sama je také
velmi introvertní. Je to zkrátka prima člověk!
Za vše tedy může naše skvělá Hegerka?
Z velké části ano. Velký vliv na moje obrácení k šansonu však
měl Jaques Brel. Měl jsem totiž možnost pobýt sám po celý den
v soukromém muzeu věnovanému právě Brelovi a večer jsme s
majitelem muzea seděli, pili víno a pouštěli si jeden šanson
za druhým. Nezapomenutelné chvíle! Ten dům s expozicí o
Brelovi je prostoupen jeho duchem, je to nepřehlédnutelné, ta
atmosféra člověka pohltí. Mohl jsem se dotýkat předmětů, které
používal a ze kterých sálá zvláštní atmosféra, vychutnal jsem
si v jedné místnosti jeho dvouhodinový koncert s pocitem, že
tam je se mnou a že zpívá jen pro mě.
Duší šansoniér, přesto žijete skvělou kariéru operního
pěvce...
Jako dítě jsem byl extravert. V době plzeňských studií houslí
jsem začal vnímat, jak se mění moje vnitřní pochody, ať už se
jednalo o city, nálady nebo hloubku prožívání událostí kolem
mě, včetně komunikace s lidmi. Proměňoval jsem se a nebylo to
vůbec jednoduché, protože se ve mně konfrontovaly dva světy,
dvě polohy mého já. Rád jsem se pohyboval ve společnosti lidí,
chtěl jsem rozdávat něco ze sebe, ale zároveň jsem začal
toužit po samotě a záměrně jsem ji vyhledával. Moje srdce i
duše je naplněná šansonem, přestože zpívám klasický repertoár.
Občas se mně stane, že mohu použít šansonové prvky i v
klasických dílech. Naposledy třeba v Písních a příslovích
Wiliama Blakea, jež pro baryton a klavír zhudebnil Benjamin
Britten. Česká premiéra zazněla v Lichtenstejnském paláci, do
té doby to v Čechách nikdo neznal. A právě v tomto díle jsem
naprosto spontánně a bez jakýchkoliv zábran zpíval jako
šansoniér.
Máte rád Francii?
Jistě. Její prokleté básníky zbožňuji. Harmonika a francouzské
nápěvy k ní, to je přesně můj šálek kávy, jak se říká. Mám rád
francouzskou klasickou hudbu, literaturu i film.
Když vás tak poslouchám a vidím ten zápal pro šanson, který
není vaším oborem, alespoň prozatím, napadá mě, jestli máte
vůbec oblíbeného skladatele klasiky.
Nemám zas tak moc vyloženě oblíbených skladatelů. Srdeční
záležitostí je pro mě ale Janáček. Jeho hudba je vnitřně tak
nádherně sžírající, tak otvírající nitro, až mám pokaždé
pocit, že můžu prožít cokoliv.
Umělecký život jste ale začínal studiem houslí. Jim jste se
chtěl věnovat po celý život?
V dětství jsem měl jiný sen. Chtěl jsem zpívat jako Tom Jones.
To byl tenkrát můj vzor. Rodina ale chtěla, abych se věnoval
houslím. Souhlasil jsem tedy, že housle vystuduji, ale i tak
jsem chtěl stále zpívat jako Tom Jones, který mě provázel celé
moje dětství, stejně jako písničky Karla Gotta, jehož Lady
Carneval jsem hulákal neustále dokola na celý svět. Zkrátka,
exibicionista jako hrom!
Tom Jones je ale úplně jiná sféra než šanson…
Ano, ale jeho projev a styl k němu má velmi blízko. Když
poslouchám Jonesovy staré písně, tak je to něco neskutečného.
Proč jste se tedy nešel za svým snem, když je z vás nakonec
stejně zpěvák?
Mockrát jsem o tom přemýšlel. Jeden ze zásadních důvodů byl
ten, že jsem se narodil v rodině, kde od počátku chyběl mužský
prvek – můj otec. Celé moje dětství ovlivňovaly ženy. Ty mě
vedly k tomu, abych se věnoval odmala houslím jako stěžejnímu
oboru. Dalším zásadním aspektem se stal moment, kdy jsem
uviděl filmové muzikály My Fair Lady a Hello Dolly. Uchvátily
mě! Zpečetilo to Slovenské národní divadlo, které hostovalo v
trenčínském divadle s operetou Čardášová princezna. Všechny
tyto dojmy – Hegerová, muzikály, opereta – ve mně,
třináctiletém klukovi, vyvolaly otázku, co tedy chci v životě
dělat. Že to bude zpěv, mně bylo jasné. K tomu přispěl i fakt,
že jsem ve čtrnácti letech, ještě před mutací, vyhrál pěveckou
soutěž.
Kdy tedy došlo k zásadnímu rozhodnutí, jakému pěveckému oboru
se věnovat – zda zpěv a la Hegerová a Tom Jones, či opera?
Když jsem tenkrát uviděl ty dva muzikály a operetu, zamiloval
jsem se do světa kostýmů, bohatých výprav a světel ramp.
Konečné rozhodnutí jsem však udělal až po Pucciniho Bohémě,
kterou jsem viděl ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.
Byl jsem tak fascinovaný, až jsem doslova nemohl dýchat.
Závěrečná scéna v Bohémě pak rozhodla.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 17. 2.
|
