|
|
 Konečně
básník par excellence!
Není u nás skutečných básníků mnoho, sám bych je spočítal na
prstech jedné ruky, i když akademické slovníky těmito jmény
nešetří a nestačíme se divit, kdo všechno se u nás udělal
spisovatelem. Vladimír Křivánek (1951), takto i univerzitní
profesor, je českým básníkem par excellence. Málokdy se stane,
že literární vědec je současně tvůrcem objektu svého zkoumání.
Obvykle se to nedaří a dějiny české literární vědy a kritiky o
tom svědčí dost průkazně. Stejně tak se málokdy stane, že
dobrý básník je i dobrým politikem či naopak, ale když se to
vydaří, jsou to setkání významná.
Křivánek je muž nesmírně citlivý k magii slova, zasažený silou
české (Mácha) i čínské básnické tradice. Právě k české tradici
Paříže jako emblému modernosti, umění a lásky se vrací ve
sbírce Adieu Paris (naklad. Aleš Prstek, Olomouc 2013). V
empatickém a trochu i vizionářském doslovu Pavla Hájka se to
ostatně praví explicitně: jedenaosmdesát básnických čísel
nepředstavuje nahodile seskupený tvar, ale složitě
prokomponovaný celek, v němž každá báseň má své pevné místo.
Básník prochází městem nad Seinou mezi Skyllou a Charybdou
zrození a smrti, její obraz však současně proniká i do
mrazivosti básníkova domova: „Už zase skřeky havranů nad
břevnovskou plání. / A retranslační věž. V šípkoví zaschlá
krev. /Zas zmrazky na duši. / A úsměv na tváři / té, která
zmizela jak letní úplněk.“ Hned v prvním básnickém čísle se
říká, že „duše je divný pták v bolestech vzlétající“ –
Křivánkova Paříž je pří víně i milování přikryta stínem
pomíjivosti, smrti, obrazy bolesti a hřbitovů. „Tělo mám notně
obnošené“ a „duše smutkem bolavá,“ říká básník, což se
souběžně spájí se silou české básnické tradice na vlnách
reminiscencí a aluzí, kdy „Je zima, v níž i touha zebe. / A
mraky nízko nad hlavou.“ Zůstávají tu vzpomínky na lásku,
prosycené všepohlcujícím zánikem: „Ještě se v tobě dní, a už
se také smráká.“
Systematický místopis Paříže bychom ve sbírce hledali marně,
mihne se tu spíše čerchovanou čarou, jejíž části jsou spojeny
paradoxy života v dějinách: „Vítězný oblouk se tyčí nad
Paříží: / kytice pompy nad hromadnými hroby. / Mrazivý vítr
fičí dějinami. / Na stíny mrtvých Bůh hází vápno luny.“
Křivánek – snad poučen Máchovou koncizností, oproštěností a
melancholií starých Číňanů a gnómičností orientálních
básnických forem – promlouvá naléhavě. Při čtení jeho básní –
stejně jako třeba Puškinových s jeho múzami, jež za podzimního
smrákání vstupují do jeho komnat – cítím, že skutečná poezie
asi opravdu není z tohoto světa.
Ivo Pospíšil, literární vědec |
