|
|
 Andrea
Hanáčková, publicistka
Užitečná zpráva o normalizaci
Naposledy jsem se o tom pohádala s přáteli v jedné londýnské
hospodě. Snažili se mi namluvit, kolik věcí kolem nich „je
jako u nás za komunismu“. Všichni jsou narozeni po roce 1980,
bylo jim deset, když se režim u nás změnil.
Je tedy třeba ocenit dramaturgii rozhlasového dokumentu, který
vypovídá o sedmdesátých letech minulého století.
Celospolečensky se stále nedaří přiblížit tu divnou dobu
vybledlých lidských osudů, z nichž dnes už někdy zbývá sotva
jméno. A je tedy třeba aplaudovat autorovi Davidu Hertlovi,
který už druhým pořadem pomáhá vzkřísit takto pozapomenutou
postavu literáta a historika Viléma Hejla (1934–1989). Před
rokem ho v cyklu Portréty připomenul především jako literáta.
Díky tomuto pořadu a zvídavému bádání literárního historika
Eduarda Burgeta zpřístupnila Karola Hejlová pozůstalost po
svém manželovi – desítky her, literárních děl, studií a
příspěvků z Rádia Svobodná Evropa nyní v Památníku národního
písemnictví čeká na literární a rozhlasové historiky.
Druhým dokumentem o Vilému Hejlovi, který uvedl Český rozhlas
Vltava v premiéře 22. ledna, rozšířil autor fokus vyprávění i
na praktiky normalizační komunistické StB a na její metody
systematického tlaku vyvíjeného na jedince i celou společnost.
Téměř hmatatelně v dokumentu narůstá atmosféra strachu a
permanentního stihomamu ze sledování. Zákaz publikování,
vyšetřování, sledování, odposlechy, výslechy přátel i známých,
cenzura dopisů, domovní prohlídky v nepřítomnosti, důmyslné
provokace. To vše dokládají citace z obsáhlého svazku, který
na Hejla vedla StB až do roku 1978, kdy s celou rodinou
Československo opustil.
Kompozice dokumentu kombinuje vyprávění o Hejlových
literárních pracích, v nichž se prozaik věnuje historické i
beletristické reflexi komunismu jako totalitního režimu
(Zpráva o organizovaném násilí, Zásada sporu, Hodina
hvězdopravců), s líčením metod sledování komunistické tajné
policie a citacemi ze spisu. Minimalistická tíživá hudba
izraelského skladatele Liora Navoka spolu se zlověstnými zvuky
časového stroje (zvuk Dominik Budil, režijní spolupráce Eva
Nachmilnerová) vytváří ambient pro krátké, výstižné citace z
Hejlova díla a vzpomínek. Dokumentarista důsledně navštěvuje
místa spojená s jeho pražskými stezkami sedmdesátých let
včetně „OB“ – v estébáckém žargonu „opěrných bodů“, odkud
tajní spolupracovníci spisovatele pozorovali. Je popsán i
zrůdný systém sledování „na žádanku“, kdy často řadoví agenti
nevěděli, koho špehují, a jejich jediným úkolem bylo popsat
každý krok sledovaného objektu. „Mám strach, naprosto
obyčejný, lidský, soukromý strach,“ píše Hejl na přelomu let
1973–1974. Vyjadřuje svůj stěžejní pocit ze sedmdesátých let v
Československu stejně prostě, jako o čtyřicet let později
David Hertl jeho vzpomínky předává dnešním dvacátníkům a
třicátníkům, kteří mohou mít pocity různé, ale tento typ
strachu zřejmě opravdu nezažívají.
Na závěr jen douška o tom, jak bylo příjemné slyšet v
dokumentu recitátora Miroslava Kováříka, který zprostředkoval
hlas Viléma Hejla. Rovněž vnitřně klidný projev Aleše Vrzáka a
odměřeně úřednický styl Lucie Vašinkové dobře korespondovaly
se smutnou bilancí jednoho lidského osudu, který komunisti
nenávratně poškodili. |
